„Kde jsou tví bratři?" Vzhlédla Amélie od dívky, když se nad ní objevila její dcera, Miura.

 „Rasten s Garettem na druhém nádvoří cvičí boj a Vernon jel okovat koně. Ale už by měl být zpátky." Řekla mladá dívka, tolik podobná své matce. Měla dlouhé zrzavé vlasy až do pasu a krásnou tvář posetou pihami, které ještě více zvýrazňovali její krásu.

 Amélie přikývla. Rasten své muže udržoval v dobré bojové kondici. I když právě žili v relativním klidu a války klanů zrovna nehrozily, vždy říkal, že musí být připraveni. Pravidelným a tvrdým bojem, udržoval je v pohotovosti a připravené. Bylo pravda, že to mužům neuškodilo, ale Rasten jak se jí zdálo, to někdy dost přeháněl. Bojoval na tvrdo a nejednou, některý z nich utržil tržnou ránu i na cvičišti.

 „Bože, kdo je to?" vykřikla Miura, „Je krásná. Ale..., co to má na sobě?" Vyvalila oči a přiklekla vedle matky. 

„To nevím, ale snad se to dozvíme. Každopádně..., myslím, že by tvůj bratr..." 

„Mami?" povytáhla Miura obočí a pak se rozesmála, „Už zase?"

 „No co? I kuchařka Berta už má vnoučata. Dokonce pět jich kolem ní stále běhá. A já stále nic. A dokud Rasten..." obětovala ji úsměv, a v tom se nad nimi ozval mužský hlas.

 „No uvidíme, u Rastena člověk nikdy neví. Poslední dobou, je stále tak nevrlí, jako stará panna." Zasmál se Vernon, i když se na matku podíval káravým zrakem. 

„Ne, abys to řekl bratrům." Mrkla na Vernona. Bylo mu jednadvacet, a byl ze tří bratrů nejmladší, když nepočítala benjamínka Flinta, a tudíž pro každou špatnost.

„A no jo, matko. Bylo by načase, aby Rastena nějaká žena dostala do chomoutu, aby ho trochu uklidnila. Poslední dobou je na zabití," sklonil se nad dívkou a lehce si ji vyhoupl do náručí, jako nic, „Nevím sice, co řekne na tuhle čarodějnici, ale..." Brblal, zatímco ji nesl do hradu.

 „Vernone!" Okřikla ho matka. 

„No vždyť se podívej. V životě jsem neviděl někoho tak vymóděnýho. Není to nějaká lehká děva?" Zavřel pusu, až když konečně došli hlavního sálu a položil ji na stůl. 

„Přines mi studenou vodu!" Křikla Amélie na jednu ze služebných a dívka hned odběhla, „A vy ostatní..., kliďte se po své práci. Za chvíli je náčelník zde, tak jestli nechcete..." Nemusela to ani dopovědět, a zvědavé dívky pokukující po oné zvláštní návštěvnici, se klidili z dohledu. 

Rasten si uměl udržet respekt a poslušnost. Ostatně, byl náčelník. A náčelník klanu, byl něco jako bůh. Všichni, včetně jeho bratrů, ho poslouchali na slovo. Slovo náčelníka, byl zákon a bylo nezrušitelné. On schvaloval svatby, soudil i oddával. O jeho slovu se nesmělo polemizovat, a všichni ho bezmezně ctili. I jeho bratři, i když oni jediní, včetně jí a Miury, mohli s ním mluvit, když byli sami trochu jinak. O samotě, jen v přítomnosti rodiny, dokázal se i Rasten trochu odvázat a otevřít. I když poslední dobou, jak se zdálo, to bylo čím, dál sporadičtější. 

Amélie položila dívce na čelo studený hadr a zkoumala její tvář. „Bože..., je vážně krásná. Nikde ani známka po nějaké nemoci, ani škrábnutí. Pleť má jako alabastr," utírala ji hadrem zamyšleně čelo, „myslím, že se probouzí."