„Kruci!" Vyprskl Rasten a vystřelil do sedu tak rychle, až Isabel sjela z jeho klína na druhou stranu postele. Všude okolo nich, se totiž povalovalo nespočet podivných krabiček, jakých nikdy neviděl, „Co to zase sakra je?!"

 „To jsou..., prezervativy..." vydechla Isabel překvapeně, když se vzpamatovala.

 „Ten ďáblův nástroj?!" Zahromoval a vyskočil ze svého lože. Chvíli užasle zíral na tu spoušť a pak si rozzlobeně založil ruce na prsou. „Jak se kruci zase dostal do mé postele?!" 

„No to..., to bych taky ráda..." zašeptala Isabel a ohlédla se kolem dokola, „Stále jsem nepochopila, jak to dělám." Provinile pokrčila rameny a hodila na Rastena psí oči. Zamračil se jako bouřkový mrak, pak si ale povzdechl. 

„No..., alespoň toho není tolik, jako oněch ucpávek tvého lůna." Procedil skrz zuby smířeně a Isabel se hned chopila příležitosti. 

„Ukážu ti to, můj pane," podívala se na něj a jeden balíček rozdělala, „uvidíš, že je to chytrá věc," Vytáhla jeden prezervativ a roztáhla ho mezi prsty tak, aby si dovedl představit, jak funguje, „Vidíš? Takhle ho nasadíš na své kopí a..." 

„Na své kopí?!" skoro mu přeskočil hlas. Zíral na slizkou, titěrnou věc v jejích rukách, a jen při té představě mu přejel mráz po zádech, „Nikdy na své kopí tuhle věc neobléknu! Bůh rozhodne, kolika dětmi mne obdaruješ, ale ďáblův nástroj, se mého kopí ani nedotkne. A pak..., však se podívej na jeho velikost..." 

„To..., to se roztáhne, Rastene. Tento je zrovna v největší velikosti jaká je u nás k dostání, tak si myslím..." Roztáhla gumu mezi prsty, aby mu to předvedla, „Daniel je také používal. Kdyby ne, myslím, že by se nedoplatil alimentů..." Zašklebila se.

 „Chceš říci, že tvůj bratr, si tohle na své kopí oblékl?!" Zatvářil se pochybovačně.

 „Jistě. U nás se už na početí mimo manželství dívá jinak, než zde. Za každé dítě, které by bylo jeho, musel by platit." Věděla, že ve středověku pobíhalo každému muži po světě jistě několik potomků. Ani jeden z nich, však za ně nebyl odpovědný. Dříve muži hojně navštěvující lehké ženy, se o něco takového nestarali. To bylo na kněžkách lásky, a pakliže někdy k těhotenství došlo, byla to její chyba a její starost. A ona žena neměla nejmenšího práva se něčeho dožadovat. Jen děti narozené z manželského lože, byli brány jako právoplatní dědici. 

„Máš mě snad za hlupáka? Mám pocit, že jsem moc mírný k tobě, má paní a měl bych tě už dávno potrestat!" Isabel provinile sklopila zrak, ale jen proto, aby dala najevo svou podřízenost. Stejně věděla, že by ji neublížil, a jeho výraz tváře jí spíše naháněl úsměv, ale nesměla to na sobě dát znát. 

„Zeptej se ho, můj pane. Daniel ti potvrdí, že je to tak." 

„Předvede mi to!" Vyprskl a vykročil ke dveřím. Naštvaně je rozrazil a zakřičel na prvního sluhu, který šel kolem, „Ihned mi přiveď Daniela!" Pak se otočil na Isabel, a opět si založil ruce na prsou, „Jestli mne klameš, má paní. Trest tě nemine."

 „Jaký trest, můj pane?" Pokoušela se dát do svého hlasu alespoň náznak strachu, i když to bylo těžké. A naopak se snažila o to, aby to nevyznělo jako laškování. I když se nad ní totiž tyčil jako bůh pomsty a byl evidentně rozzlobený, strach neměla. Byl veliký, mohutný a silný a naháněl hrůzu už jen svým zjevem, ale ona věděla, že jeho srdce bilo jen pro ni. 

„Jak jsem ti už jednou řekl..., tak jak se trestají malé děti. Nařežu ti, má paní!"