Když se Rasten vrátil pozdě k ránu do pokoje, Isabel už spala. Nebylo ale divu, jeho muži nechtěli svého náčelníka jen tak pustit, a Rasten neměl to srdce, je připravit o onu výjimečnou událost.

 Náčelník klanu si našel ženu a její panenství dávalo jistotu náčelníkova potomka. Však celý klan čekal na to už tak dlouho, a když ho nyní přijmula na svém loži a on si vzal její panenství, byl to důvod k oslavám. 

Rasten ze sebe shodil svůj tartan a lehl si vedle spící dívky. Automaticky se k němu přitulila, o on si ji  přitáhl do náručí. Jeho tělo se ale znovu probudilo. Jemně ji laskal ve vlasech a kochal se její krásou, ale odolat nedokázal. Drobnými polibky začal zkrápět její tělo, a když se Isabel pod ním pohnula, usmál se pod vousy.

 „Nedokázal jsem svým mužům odepřít tu radost, má paní," zašeptal do její kůže, když si všiml, že na něj hledí, „ale nyní jsem zde. A mé kopí znovu žádá své." Ztěžka vydechoval mezi jednotlivými polibky. 

Zalehl ji svým tělem, a když ho Isabel s úsměvem obejmula v pase svými koleny, už nečekal. Bez dalšího varování do ní netrpělivě vstoupil a ihned se začal pohybovat tak, jako kdyby na tom snad závisel jeho život. 

Byl naléhavý a vášnivý a tak neukojený touhou, že ani nedokázal zabránit třesu svého těla. Ztěžka oddychoval, a jediné po čem toužil, bylo vyronit své semeno do jejího lůna. Když pak s mohutným výkřikem zvrátil hlavu a naposledy přirazil, zhroutil se do jejího objetí. Překul se i s ní v náručí, aniž by její tělo opustil tak, že Isabel zůstala ležet na jeho hrudi.

 „Nedokáži se tě nabažit, má paní. Obávám se, že tě zřejmě nikdy nepustím ze své postele." Usmál se a lehce ji políbil na nos. 

„Nejsem proti. Mám totiž pocit, že jsme na tom stejně, Rastene."

 „Mé sémě možná už klíčí ve tvém lůně, Isabel. Dáš mi syna." Řekl spokojeně a majetnicky si ji k sobě přitiskl, „Dáš mi hodně dětí. Kolik jen bůh dá." 

„Hodně?" vykulila Isabel oči a zvedla k němu hlavu, „Kolik máš na mysli?" Věděla, že ve středověku ženy prakticky bez přestání rodily. Ano, bylo pravda, že čím více dětí, tím lépe a alespoň pět dětí bylo minimum, ale absencí jakékoliv antikoncepce, ženy tehdy prakticky nevycházeli z těhotenství. 

„Kolik bůh dá. Klidně devět, deset, já..."

 „Deset?! Nestačilo by třeba pět?" Vydechla Isabel s údivem. 

„Proč?" Zamračil se na ni, „Máš snad pak v úmyslu odmítat mne na svém loži?!" Mračil se čím dál tím více, až měla co dělat, aby nevyprskla smíchy.

 „Ne, můj pane. To vůbec nemám v úmyslu, ale v naší době už existuje antikoncepce, která dokáže zabránit nechtěnému početí. Třeba takový prezervativ. Muž si ho nasadí na své kopí a..." s veškerým sebezapřením se snažila udržet vážnou tvář, protože Rastenův výraz, byl nyní téměř vražedný. 

„Prezervativ?!"vyprskl naštvaně, „Co to kruci zase je za ďáblův výtvor?! Nikdy si na své kopí nenasadím ďáblovu věc!"

 „To není..." udusila Isabel smích a zadívala se do jeho zamračeného obličeje, „Není to ďáblův výtvor, Rastene. Věř mi, že muži u nás ho hojně používají." 

„Já ale ne!" Vyprskl zatvrzele. 

„Škoda že ti ho nedokáži předvést. Určitě bys změnil názor," posadila se na něm tak, že stále seděla na jeho klíně, aniž by její tělo opustil, „Království za prezervativ!" Povzdychla si, když se v jeho obličeji objevil pochybovačný výraz.