Rasten se unaveně zhroutil na Isabelino tělo, a když se chtěl odkulit na stranu, aby ji nerozdrtil svou vahou, nedovolila mu to. Obejmula ho okolo boků a přitáhla si ho k sobě.

 „Jsem moc veliký, má paní. A ty křehká květinka. Rozmačkám tě." Zasmál se vzrušeně.

 „Nerozmačkáš, můj pane. Vím, že bys mi nikdy neublížil. A pak..., ještě neopouštěj mé tělo," políbila ho na rty, „a tak křehká květinka zase nejsem." Mrkla na něj a drobnými polibky zkrápěla jeho tvář. 

Rasten se na ni zadíval s obdivným a nevěřícným pohledem. Díval se do její vzrušené tváře a cítil se jako král. Srdce mu bušilo jako na poplach. Tato žena byla prostě neuvěřitelná. Překvapovala ho každým dnem a každou minutou a on zjistil, že se bláznivě zamiloval. Nenávratně a zoufale. Takový mocný cit, ještě nepoznal. 

Chtěl ji chránit a hýčkat. Rozmazlovat a opatrovat. Chtěl ji mít po svém boku po zbytek svého života a stále a bez přestání. Chtěl ji udělat spoustu dětí a nikdy ji nepustit ze své náruče. 

„Má paní," dostal ze sebe vzrušeně, „mé kopí se za chvíli zase probudí, obávám se ale, že pro tebe napoprvé..." 

„Chci tě, Rastene!" Skočila mu do řeči, „Necítím bolest, ani únavu a chci se nyní já, pomazlit s tvým dokonalým tělem." Vysypala ze sebe statečně dřív, než by ji došla odvaha.

 Rasten vykulil oči a pak se nahlas rozesmál. Nevěřícně zatřásl hlavou a pak ji něžně políbil. Vzal její tvář do svých dlaní a zadíval se jí do tváře. 

„Zamiloval jsem se do tebe, má paní. Tak bláznivě, jako nějaký nezkušený mladíček, ale je to tak. Miluji tě, Isabel."

 Isabel se rozbušilo srdce štěstím. I ona ho milovala, už dávno. Přeci byl její statný horal, pro kterého musela přijít až sem. 

„Ach Rastene. I já tě miluji. Jsi můj statný horal, kterého se jistě nikdy nenabažím."

 Její slova vyvolala v Rastenovy další vlnu lásky. Konečně se překulil a přivinul si ji do náručí. Nějakou dobu ji jen tak svíral v objetí a pak ji znovu políbil. 

„Nemůžu odolat tvé nabídce, má paní," usmál se na ni, „velmi rád poskytnu své tělo k tvému zkoumání, ale nejprve musím odnést dolů důkaz tvé nevinnosti." Vyskočil na nohy a přistoupil k lavoru s vodou. Namočil hadřík a pak se vrátil k posteli. A i když byla rudá jako rajče, protože pochopila, že ji chce omýt, nebránila se. Pak omyl i sebe a omotal si okolo boků svůj tartan.

 „Muži čekají dole. Obávám se, že kdybych jim onen důkaz nepřinesl, nedali by nám pokoj. Využili by příležitosti a jistě by vtrhli až sem," zamračil se, při té představě, „A tvá krása, je jen pro mé oči. Nerad bych někomu ublížil." Mračil se tak, že se Isabel neubránila úsměvu. 

Její horal byl žárlivý. Hodně žárlivý, ale líbilo se jí to. Když ale pochopila, jaký důkaz chce dolů odnést, zrudla znovu. Vytáhl zpod jejího těla bílé prostěradlo, na kterém onen důkaz byl zcela patrný. Rudé kapky krve, po ztrátě jejího panenství.