Rasten zalehl Isabel, vzepřel se na pažích aby ji nezalehl svým mohutným tělem a zadíval se do její tváře. Vzrušení v jejím obličeji a její vstřícná odezva se mu líbila. Byl jejím chováním naprosto unesen a úplně ho to odzbrojilo.

 Bylo mu teprve osmnáct, když se musel poprvé oženit s dívkou ze sousedního klanu. Svatba byla domluvena, už když byl malý a nemiloval ji, ale přijmul svou povinnost. Dokonce s ní dokázal zplodit dědice, i když se ještě nyní tomu divil. 

Randa, tak se jmenovala jeho první žena, byla totiž jako všechny panny. Cudná, a když ho poprvé viděla nahého, dostala strach z jejich spojení. Jeho kopí pro ni byl ďáblův nástroj, a když viděla jeho velikost, téměř před ním utekla. Milování s ní, bylo pro něj vlastně utrpení, a bylo divu, že otěhotněla. A kdyby ji neskolila nemoc a nezemřela by, jistě by ho na loži odmítala. 

A proto Isabelin přístup, srazil ho na kolena. Ona po něm toužila stejně jako on po ní, a to bylo něco překrásného a vzrušujícího. Ona byla vzrušující. Její toužebné vzdechy a pohledy. Její doteky, kterými sice stydlivě, ale zvědavě zkoumala jeho tělo. 

„Nemáš strach z mého kopí?" Vydechl ji do tváře. Potřeboval to od ní slyšet, i když poznal, že nikoliv. 

„Nemám. Ani trošičku, Rastene. Tvé kopí je sice impozantní jako ty, ale je nádherné." Pohladila ho po strništi na jeho tváři a přitáhla si ho k sobě pevněji. Bylo jí jasné, proč se ptá. Věděla, že muži to ve středověku s pannami neměli lehké, a chtěla mu dokázat, že ona z milování strach nemá. „Vezmi si mě, Rastene. Prosím. Mám pocit, že se roztříštím na milión kousků, jestli to neuděláš." 

„Poprvé to možná trochu zabolí," zašeptal a uvelebil se mezi jejíma nohama, „nechci ti působit bolest, ale..."

 „Já vím. Vezmi si mé panenství, můj pane." Objala ho nohama kolem jeho boků a ona situace vyvolala v něm přímo bouři emocí. 

Navedl svůj penis k jejímu lůnu a zadíval se jí do očí. Díval se na nejkrásnější ženu, jakou kdy viděl, a ona s touhou očekávala, až si ji vezme. Ještě ho pobízela. Chtěla ho. Toužila po něm. Takové vzrušení, ještě nepocítil. 

Zajel svým kopím do jejího těla do poloviny své délky a na chvíli strnul. Isabel mu zaryla prsty do ramen a přitiskla se k němu ještě pevněji, a to mu dodalo odvahy. 

„Teď, má paní!" vykřikl a přirazil až po samý kořen. Ucítil, jak protrhl její panenskou blánu, a když vykřikla, zastavil se v pohybu. Prsty setřel kapičky potu z jejího čela a políbil ji na rty. „Teď už to bude dobré. Už nepocítíš bolest," zašeptal téměř provinile, „teď už jsi má. Má paní." Zavrněl toužebně a začal se pomalu pohybovat. 

Nejdříve pomalu. Pomaličku, aby si zvykla na jeho kopí a jeho velikost. A když mu začala vycházet vstříc svou pánví, dovolil si popustil uzdu i svému vzrušení. I on potřeboval konečně dospět uvolnění a vyvrcholit.

 Když pak po nějaké době zvrátil hlavu a pokojem se ozval jeho uvolňující výkřik, ještě několikrát mocně přirazil a zaplnil ji svým horkým semenem.