Rasten se zatajeným dechem sledoval, jak Isabel bez jakýchkoliv známek odporu, ze sebe shodila svůj šat. Postavila se před ním nahá, a i když evidentně cítila stud, nebránila se tomu. Naopak, poznal, že po něm touží. 

Její přístup ho ohromil a uspokojil zároveň. Byla panna, nedotčena mužem, a přesto se ho nebála. Dávala mu okatě najevo svůj zájem a touhu a to ho skoro sráželo do kolen. 

Panny zde byli cudné a stydlivé. Báli se těla svého muže, protože byly vychovávány v nevědomosti až do té doby, dokud se nevdaly. Jen lehké ženy, které muži před svatbou hojně navštěvovali, dokázali tyto statné horaly uspokojit. Bylo pak na každém muži, aby své ženě ukázal, že je jeho kopí neškodné, a jen určené k uspokojení obou dvou. 

Nebylo ale výjimkou, že panny uvěřily pobožným a pomlouvačným řečem církve, že mužovo kopí, je nástroj samotného ďábla, sestrojeného pro jejich zhoubu. Že jakýkoliv projev tělesné touhy je špatný a zaručuje vstup do pekla. Církev jim dokonce zakazovala tělesnou rozkoš a sexuální akt měl být provozován jen za účelem plození dětí. 

Učila ženy neprojevovat své vzrušení, a jen poslušně strpět onen akt, aby bylo plození učiněno zadost. V náruči lehkých žen, pak končili i muži, kteří by se nikdy k tomu nesnížili. A ačkoliv klan MacPhelanů, ze svého území potulné mnichy a pánbíčkáře vyhnal, aby ženám nepletl hlavy, zjevně nebyli tak obeznámeny se situací, jako ona. 

„Jste nádherná, má paní," vydechl Rasten, když přejel její nahé tělo pohledem, „nikdy jsem neviděl krásnější ženu," Přistoupil k ní a prstem nadzdvihl její bradu, aby se mu podívala do tváře, „Toužím po tom, se s tebou milovat, Isabel." 

„I já po tom toužím." Zašeptala nesměle. Rasten se jen usmál a pak si ji bez varování vyhoupl do náručí a odnesl ji na svou velikou postel. 

„Tedy chápeš význam onoho slova, jestli se nemýlím?" Zapátral v jejím obličeji, když se postavil nad ní. 

„Samozřejmě, že ano." Opětovala mu úsměv a dodala si odvahy, aby ho o tom přesvědčila. Věděla, že má obavy z toho, jestli nepocítí strach z jeho těla. Byla si vědoma, jak to v tuto dobu chodilo, a tedy se mu nedivila, „Také tě chci vidět nahého, Rastene." Dostala ze sebe, a když jeho oči zajiskřily, rozklepala se vzrušením.

Beze slova si stáhl své vysoké kožené boty a pak sáhl ke svému opasku. Pak shodil na zem svůj kilt a stanul před ní, v celé své kráse. Zůstal stát, jakoby čekal, co udělá. Jakoby se bál, že značně křičet při pohledu na jeho kopí, nebo snad i uteče. K jeho údivu, se na něj ale dívala s vykulenýma očima, ve kterých však poznal značnou touhu. Strach nikoliv, jen obdiv a vzrušení.

 „Můj bože! Jsi překrásný, Rastene." Přejela po jeho těle od hlavy až k patě, a pak zakotvila pohledem na jeho mužství. 

„Mé tělo je samí šrám a jizva. Muži nejsou krásní." 

„Ale jsou..., ani nevíš jak..." mrkla na něj, a Rasten se nahlas rozesmál, když onen výrok vyřkla s pohledem upřeným na jeho kopí.