Doba dvoření, neboli namlouvání, trvala obvykle pět měsíců. Byla to doba, kdy už bylo oficiálně jasné, že daná dívka bude budoucí paní onoho muže. Muž se ženě dvořil slovy i činy. Byla to doba příprav na svatbu.

 Obvykle bývalo také zvykem, že k prvnímu intimnímu aktu mezi nimi, došlo až na svatebním loži. Stávalo se samozřejmě, že k němu došlo i dříve, toto pravidlo se nijak nekontrolovalo, ale Rasten se rozhodl, že vše bude tak, jak má být. 

Uběhl celý měsíc od chvíle, kdy se Rasten začal Isabel oficiálně dvořit. Celý klan už byl obeznámen s onou novinou, a všichni s radostí očekávali náčelníkovu svatbu. Však to byl nevýznamnější den pro klan. Zvláště potom, kdy celé roky neprojevil náčelník zájem o nějakou ženu. Klan potřeboval nástupce, a byla to tedy pro všechny ta nejlepší zpráva. 

Jenže Rastenovo rozhodnutí, znamenalo pro něj prakticky celibát. Sice byli muži, kteří po onu dobu celibát nedrželi a úlevu hledali u lehkých žen, to ale Rasten neměl v úmyslu. Už to ovšem napovídalo jediné, že se zamiloval. A nepochybovala o tom už ani Amélie. 

I když to nepřiznal, ale ona si byla jistá. Byl stejný, jako její nebožtík manžel. Jako kdyby mu vypadl z oka. Ovšem bohužel i povahou, což byl nyní problém. A tak nabyla dojmu, že průběh Rastenova dvoření, je téměř totožný s tím, který zažívala ona. 

Rastenova nálada, se den ode dne měnila k horšímu. Stačilo, aby na Isabel nějaký muž o chvíli déle pohleděl, a už byl oheň na střeše. Byl majetnický a žárlivý. Jeho horká hlava ho nutila ihned vybouchnout a byl nevrlí.

 Vernon si ho dobíral, že nevěřil, že může být ještě nevrlejší, ale že se hodně spletl. A když mu Daniel doporučil autoerotiku, měli všichni co dělat, aby mu zabránily v tom, aby nepřizabil svého švagra. Samozřejmě po té, co mu vysvětlil, co to slovo znamená. 

 „Je úplně stejný, jako jeho otec," řekla Amélie a pohlédla do zamyšlené Isabeliny tváře, „Ale věř, že právě ta jeho opravdovost, upřímnost, ryzost, i jeho horká hlava, bude to, na co budeš nejvíce s láskou vzpomínat." 

„Já vím, Amélie," usmála se Isabel a povzdechla si, „Nejsem hloupá a nikdy bych nesouhlasila s tím, že se stanu jeho ženou kdybych..."

 „Kdybys?" Povytáhla Amélie obočí a kývla hlavou, aby pokračovala.

 „No..., kdybych..." 

„Kdybys ho nemilovala?" pomohla ji, a s nadějí očekávala odpověď. 

„Ano," pípla a sklopila zrak, „Svého vysněného muže, jsem našla v šest set let vzdálené době."

 „Pak to tak asi mělo být."

 „Někdy mám ale chuť, ho něčím praštit po hlavě!" vydechla Isabel. 

„Jo, to já mívala také. A přesto jsem svého muže zbožňovala." Rozesmála se Amélie.

 „Ale proč je sakra poslední dobou tak nesnesitelný?" 

„To je jednoduché, sestřičko. Rád by tě opí..., pomiloval...," opravil se Daniel, vzhledem k Améliině přítomnosti, „Zřejmě už mu sperma leze na mozek."

 „No..., také bych řekla." Pokusila se Amélie o vážný tón hlasu.

 Musela si přiznat, že si Daniela oblíbila. Vnesl do jejich rodiny tolik potřebnou bezstarostnost, kterou oplýval a určitý nadhled nad věcí. Nic pro něj nebyl problém. Evidentně mu stačilo, že má svou sestru na blízku, a byl šťastný. 

Dokonce i věděla, že se začal dvořit Miuře. Trochu po svém, ovšem. Když za Rastenem přišel, že by se jí rád dvořil, nejdříve málem vyletěl z kůže. Pak se s tím ale smířil a nařídil mu pětiměsíční celibát jako sobě, on ho ale evidentně nedodržoval. Miura se jí a Isabel svěřila, že se den před tím pomilovali. 

„No..., ono není potvrzené pravidlo, že se milování musí uskutečnit, až po svatbě." Řekla Amélie jen tak mimochodem, a dál se usilovně věnovala vyšívání. Zpod řas, pak pohlédla na oba sourozence. 

„Ne? Vážně ne?" Vykulila Isabel oči, „Tak proč tedy Rasten..." zčervenala jako rajče. 

„Myslel jsem si to. Vždyť je to proti přírodě." Zašklebil se Daniel, ale evidentně se mu ulevilo. 

„Ty buď rád, že to tak je," oplatila mu Isabel škleb, „Kdyby ne, Rasten by ti tu tvou chloubu ufikl."

 Už zase byli v sobě. To jejich pošťuchování Amélie zbožňovala. Opravdu bylo znát, že jsou dvojčata. Jakoby jeden na druhého, byli nějak napojeni. Myslí i city. Bylo jisté, že by nikdy nemohli žít daleko od sebe. Potřebovali se.

„To by Miuře nikdy neudělal. Připravil by ji o největší potěšení, jaké se jí kdy může naskytnout."

 „Vážně? Tu tvou sebedůvěru, bych chtěla mít."

 „To je právě to, co ti vždy chybělo, sestřičko. A říkal jsem ti to vždy. Všem chlapům u bazénu se postavil, a ty sis stejně nevěřila. Kdyby jo..., tak toho svýho horala svedeš. Myslíš, že by odolal?"

 Amélie se jen pod vousy usmívala. Vždy, když se do sebe pustili, zapomněli na všechny okolo. A ona měla co dělat, aby se nerozesmála na celé kolo. 

„Myslíš, že ne?" Vydechla Isabel po chvíli. 

„Stoprocentně!" zamrkal Daniel, „Máš šest set let náskok, ne?" To už Amélie nevydržela a rozesmála se.

„Ano. Musím uznat, že má Daniel pravdu."