„Pře..., předvést?" Vytřeštila Isabel oči a zalapala po dechu. 

„Přesně tak! Předveď mi to!" Trval si na svém Rasten. Díval se na to stvoření před sebou a měl co dělat, aby se nerozesmál.

 Ta žena ho okouzlila. Učarovala mu. Zcela jí podlehl. Byl rozhodnut, získat ji. Byla nádherná. Byla tak krásná, že bylo jisté, že někteří fanatičtí pánbíčkáři, by ji za její krásu neváhali poslat na hranici. Označili by ji za ďáblovo dílo a nařkli z čarodějnictví. 

Měla jediné štěstí, že se ocitla právě zde. Na jejich hradě. Jejich rodina na čarodějnictví, ani jiné pomluvy nikdy nevěřila. Na svou dobu měli možná trochu nadčasové názory, ale přesto její tvrzení, že přichází z jiné doby, přišlo mu nemožné. Nicméně, musel to připustit. Jestli nechtěl opravdu věřit tomu, že je spojencem ďábla, musela být pravda, že pochází z budoucnosti. Všechno co se stalo, se totiž nedalo jinak logicky vysvětlit.

 Zatoužil po tom, ji chránit. Ochraňovat ji, ale musela přijmout jejich pravidla. Aby mohl být jejím ochráncem v této těžké době, kde stačilo málo, aby skončila na hranici, musel znát všechno. Ručil za své lidi, kteří žili přímo na jeho hradě. Ovšem jeho poddaní, žili i ve vesnicích na jeho panství a mohlo se stát, že by některý z nich podlehl strachu z neznámého a nařknout ji z čarodějnictví. 

„Nemohu jinak, než připustit, že mluvíš pravdu, Isabel," vydechl a zamyšleně si hrábl do vlasů, „To co se tu děje, se nedá vysvětlit jinak, než jak tvrdíš, když bych nechtěl věřit, že je to dílo ďáblovo. Připouštím, že jsi přišla, odkud tvrdíš, ale musíš mi říci vše. Musím znát všechno, abych tě dokázal ochránit. Musím tedy trvat na tom, abys mi to ukázala." Povytáhl obočí a zadíval se do její tváře.

 Isabel nahlas polkla a bezděky se podívala po Miuře, jakoby u ní čekala pomoc. Ta ale byla bezpochyby ještě sama vyjevená z toho, co tu vidí. A když se podívala na Daniela, nejraději by ho rovnou vzala něčím po hlavě. Její dvojče se bavilo zřejmě přímo královsky. 

„Ale nemůžu přeci..." Zamračila se. Nebyla hloupá, chápala jeho přání. Studovala historii, a zaměřila se právě na středověk, takže si byla vědoma všeho, co říkal, ale styděla se. Daniel si povzdechl, zašklebil se na ni a pak obrátil oči v sloup. 

„Koukej, Rastene," řekl a vzal tampón do ruky. Chytil ho za šňůrku, těsně pod jeho hlavičkou a postavil ho vzhůru, „Takto ho uchopíš za jeho konec a vsuneš jí ho do buchtičky. Na délku tvého prstu. Rozumíš?" Rasten povytáhl překvapeně obočí a přikývl, „Šňůrka zůstane vyset venku, aby se mohl pak pohodlně vytáhnout, a vyměnit za nový. Pro ženy je to pohodlnější a cítí se čisté, a nic je neomezuje. Chápeš?" Rasten znovu přikývl a chvíli zíral na předmět v Danielově ruce a pak pohlédl udiveně na něj.

 „Chápu. Samozřejmě jsem rád, že to ženy nemají pak tak nepohodlné..." bylo vidět, že je značně vyveden z míry, ale ono vysvětlení přijal, „Takže..., ty už jsi onen předmět zaváděl, jestli tedy tomu dobře rozumím...., měl bych..." Isabel vykulila oči, došlo ji, jak to Rasten pochopil.

 „No ano," zasmál se Daniel, „Už jsem to jedné ze svých milenek zaváděl do..."

 „No dobrá..." mávl rukou Rasten a přerušil ho, „Tedy nejsem proti. Chápu výhodu onoho předmětu, a schvaluji ho. Tedy jdeme na to."

 „Na co?!" Vykřikla Isabel a hlas ji přeskočil až do fistule.

 „Zde, jak vidíš, by to bylo značně nepohodlné, vzhledem k tomu, že celý můj pokoj je zavelen těmi předměty..., musíme jít do tvého pokoje, Isabel!" Chytil ji za ruku, a když se Isabel nehnula, jakoby jí přimrzly nohy k zemi, vyhoupl si jí do náručí.

 „A..., ale..., můžu to udělat sama!" vydechla.

 „Nezříkám se svých povinností!" zamračil se na ni, „Je-li to má povinnost, zhostím se toho! Pochopil jsem, že je pro tebe onen předmět pohodlnější, než..." 

„Da..., Daniely, tak něco řekni!" Zaúpěla Isabel, protože pochopila, že s Rastenem nehne. Její dvojče se ale trhalo smíchy, „Zabiju tě, Daniely!" Vykřikla ještě než Rasten zabouchl dveře jejího pokoje.