„A sakra!" zabrblala Isabel, když se večer převlékla do jedné z nočních košil, které dostala od Miury. Zjistila, že ji po noze stékají kapičky krve. „Do prdele!" Zaklela, a pak se ode dveří ozval Danielův smích. 

Jako vždy, si klidně bez klepání vstoupil do jejího pokoje, jakoby se nechumelilo. Zamračila se na něj, ale neřekla nic. Byla na to přeci jen už zvyklá. Její dvojče prostě odmítalo od malička veškerá pravidla, a zdálo se, že se to nezměnilo ani zde, ve středověku. Vždy na sobě byli tak nějak více závislý, a napojeni na sebe, než jiní sourozenci, a potřeba alespoň jednou denně vidět toho druhého, byla velmi silná. 

„Co pak sestřičko? Už ti ten tvůj horal leze na nervy?" zašklebil se, „Vůbec bych se nedivil!" Isabel na něj hodila jen naštvaný pohled. Na ty jeho vtípky, měla právě tak zrovna náladu. Úplně totiž zapomněla, že se blíží čas, kdy bude mít své dny. 

„Přiveď mi prosím tě, Miuru. Dostala jsem to. A nevím, jak to tu řeší. Nebo tedy vím..., ale pojímají mne z toho mrákoty." Samozřejmě, už tom četla, ale ona představa, byla strašná.

 „Hmm, obávám se, že ti asi do drogérie neskočím." Zabrblal a byl pryč. Za několik minut, rozespalou Miuru přinesl pomalu v náručí. 

„Stalo se něco?" Zívla Miura celá rudá, protože jí Danielova přítomnost, tento stav prostě přiváděl. 

„Miuro. Jak tady řešíte, když máte své dny. Dostala jsem to, a nemám tu ani jeden tampón, sakra!"

 „Tam..., tampón?" Vykulila oči, „To neznám, ale..." rozpačitě se ohlédla po Danielovy. 

„Toho si nevšímej," mávla rukou Isabel, když vycítila její rozpaky, „U nás se to bere jako běžná věc." 

„No..,tedy..., přinesu ti nějaké hadry..." 

„Hadry?!" pomalu vykřikla Isabel. „Nebo usušený mech." 

„Usušený mech?! Na co proboha?!" Pomalu jí pojímaly mdloby. 

„No vidíš, a u nás se s tím nadělá," rozchechtal se Daniel, „Místo aby sis skočila do lesa a usušila si trochu..." nedořekl, protože zachytil polštář, letící na jeho hlavu. 

„No hadry jsou lepší. Vyperou se a..." pokračovala Miura, ale Isabel nahlas zasténala. 

„Sakra! To se mi snad jen zdá!" Chytla se náhrdelníku, a nervózně si s ním začala hrát. Což dělala vlastně vždy, když byla zamyšlená. „Království za tampón!" vyprskla naštvaně, „Co bych za to dala, kdyby největší pokoj v tomhle hradu, byl plný dámských hygienických potřeb!" Za několik málo okamžiků, se ozval Rastenův rozzuřený hlas. 

„Kruci! Co je zase tohle?!" Ozvalo se z jeho pokoje. Všichni tři se na sebe udiveně podívali a pak Daniel propukl v nezadržitelný smích. 

„Budeš si muset vzít toho svýho horala asi do podnájmu, sestřičko, protože má zřejmě pokoj nacpanej tampónama." Zalykal se smíchy. Ještě nějakou dobu se na sebe dívali a pak jako na povel vyběhli ven. 

„Páni! Co je to?!" vykřikla Isabel, když vtrhla v čele trojice do Rastenova pokoje. Pokoj byl narvaný krabicemi vložek, tampónů a jiných potřeb. 

„To bych velmi rád slyšel od tebe!" Mračil se Rasten a zíral na to nadělení, „Předpokládám, že o tom něco víš!" Založil si ruce na prsou a přísně se na ni podíval.

„Ty máš největší pokoj, Rastene?" Vydechla Isabel, aniž by si uvědomila, jak ho oslovila.