Když ten večer přišlo na večerní hodování, Daniel se u stolu hned hrnul na místo vedle Miury. Rasten sedíc v klidu ve svém křesle v čele stolu, jen ale varovně povytáhl obočí a ukázal mu vedle Isabel. 

Pak všem klidně oznámil, že pod svou ochranu přijmul ještě Isabelina bratra. Nikdo se tomu ani nedivil, však ihned potom, co jejich náčelník Isabelu políbil, roznesla se ta novina, až k poslednímu nádeníkovy. 

Všichni si už tajně šuškali, že se jejich náčelník Isabele dvoří. Brali to samozřejmě jako dobrou zprávu, protože se dalo předpokládat, že klan bude mít následníka. A doneslo se to i Rastenovy a Isabel. Oba si moc dobře všímali, jak je všichni při každém projevu náklonnosti jeden k druhému, spokojeně a zvědavě sledovali. Rasten to vůbec nevnímal a bral to jako samozřejmost, za své city se nestyděl, přeci to byla součást jejich zvyků a vychování, ale Isabel se někdy cítila nesvá a styděla se. 

Uběhlo několik dní, a zdálo se, že Daniel se zde cítil jako ryba ve vodě. Všechny dívky po něm pokukovaly a šuškali si, jen co kolem nich prošel. Jako muž byl totiž jiný, než tito urostlý válečníci. Na jeho těle nebylo ani jednoho šrámu po boji, ani jedné sečné rány. Nebyl tak urostlý a silný, ale byl hezký. 

„Cvičil jsi někdy boj s mečem?" Zeptal se Rasten, když zůstala u stolu jen rodina a zbytek klanu odešel po své práci, „Měl by ses přidat k mým mužům na cvičišti."

 „Mečem?!" vykulil Daniel oči, „Ne! Nejsem bojovník. A v naší době se mečem už nebojuje."

 „Nejsou to muži, kteří uspokojují tvůj chtíč, to už jsem poznal," zamračil se Rasten, protože si moc dobře všiml, jak se nezapomene otočit za žádnou sukní, „Tedy jsi zasvětil život bohu?"

 „Bohu?! Proboha ne!" zhrozil se Daniel, „Jsem vědec, po otci." 

 „Jo, taky jsem si všiml, že vědecky zhodnotíš každou sukni, která okolo tebe projde." Rozchechtal se Vernon. 

„Možná jo. Ovšem nejkrásnější objekt, se nachází naproti mně." Zamrkal na Miuru, která sklopila zrak a zčervenala.

 „Kromě tvé sestry, samozřejmě." Zašeptal Rasten a pohlédl na Isabel, která po Miuřině vzoru, zrudla také. 

„Nebudu bojovat," řekl Daniel, protože mu došlo, že Rasten přemýšlí, co s ním, „Nenechám si useknout hlavu při první příležitosti. Trochu jsem se tady ale rozhlédl, a zjistil jsem, že bych dokázal tvůj hrad udělat, jak bych to řekl..., pohodlnější?"

 „Co tím chceš říci?" 

„No..., třeba voda. Myslím, že bych dokázal dovést vodu až do hradu, aby ženy nemuseli se džberem až ke studni. Nebo odpady..." protočil oči v sloup, „Výsernice, jak vy říkáte záchodu, je dobrá věc. Ovšem veškerý odpad spadá do podhradí a neubráníte se zápachu. A to nemluvím o krysách a komárech, které se tam pak zdržují, a jak už v naší době víme, právě oni roznášeli mor. Tedy..., dokázal bych svést odpad pod zem, a tak daleko od hradu, aby nebyl cítit."

 Rasten si se zájmem změřil Daniela pohledem a opřel se do opěradla. Líbil se mu, ale měl jediné štěstí, že je Isabelin bratr, jinak by mu asi dávno zakroutil krkem. Ještě stále se totiž podivoval nad tím, že žárlí. A jak mocný cit to vlastně je. Tak jak onoho dne, když Isabelu spatřil v jeho náručí, se ještě necítil. 

„Dobrá! Věřím ti. Jestli to dokážeš..., dávám ti volnou ruku."