„Co jsi sakra zač?!" Zavrčel Rasten a změřil si Daniela nenávistným pohledem. Vztek v něm kypěl a krev se mu úplně vařila v žilách. Žárlivost jím úplně lomcovala. Ale pohled, který se mu naskytl, hned co vstoupil do dveří, ho úplně přizemnil. Isabela vysela na tom muži a bylo vidět, že je šťastná, že ho vidí. Evidentně ho milovala. Měl vztek na sebe, na ni, i na něho.

 „Můj pane, to je..." vydechla Isabel.

 „Lhala jsi mi?!" vyštěkl na ni, „Myslel jsem, že jsi říkala, že nemáš muže!"

 „Nelhala jsem. To je..." Nenechal ji ani domluvit. Chytil Daniela pod krkem a přišpendlil ho ke zdi. 

„Počkej, Rastene," pokusil se ho uklidnit Vernon, „Třeba se to vysvětlí." 

„Co se vysvětlí?!" zamračil se Garett, „Že tahle čarodějnice, je ještě k tomu lhářka? Tvrdila náčelníkovy, že je panna. Říkal jsem, že ji máme poslat na hranici!"

 „Rastene počkej, a vyslechni toho muže." Vložila se do toho Amélie.

 „Nerad bych přerušoval vaši plodnou debatu," zasténal Daniel přidušeně, protože ho Rasten držel pod krkem, přitisknutého ke zdi, „Ale ta dáma má pravdu."

 „Mluv!" zavrčel Rasten, a s opovržením ho pustil na zem, „A opovaž se lhát!"

 „Do prdele!" vydechl Daniel a promnul si hrdlo, „Máš sílu jako bejk, chlape!Ještě před pár minutami, jsem se nacházel v dosti příjemné situaci u své milenky v jedenadvacátém století a pár minut na to, mě tvůj vysněný muž, nota bene divoch ze středověku, chce zabít?!" Zašklebil se na Isabel, která se nervózně usmála.

 „No myslel jsem si, že ta věc, co máš v ruce, nebude součást tvého ošacení." Rozesmál se Vernon a pohodil rukou směrem k podprsence, kterou Daniel ještě stále svíral v ruce.

 „Nepokoušej mou trpělivost!" Zavrčel znovu Rasten, „Chceš mi snad taky tvrdit, že jsi přišel z budoucnosti?!"

 „No, že jsem přišel, to bych zrovna neřekl..., ale ano." 

„Tedy je ti drahá? Miluješ ji?" Zamračil se Rasten, jakoby odpověď nechtěl slyšet. 

„Ano. Miluju ji, ale..."

„Sakra!" zavrčel Rasten a znovu ho chytil pod krkem. 

„Počkej, horale! Do prdele!" rozkašlal se, „Jasně, že ji miluju, je to moje sestra, ale vůbec nechápu, že se musela zamilovat právě do takového divocha, jako jsi ty!" Rasten se zarazil a ještě nějakou dobu ho držel. Pak ho zamračeně pustil a otočil se Isabel. 

„Mluví pravdu..., můj pane. Je to můj bratr. Mé dvojče." Zašeptala. Srdce jí tlouklo ale jako o život. Žárlil. Určitě ano. A jí se to líbilo. Styděla se za to, ale ano.

„Tvé dvojče?!" Povytáhl překvapeně obočí, a pak si Daniela změřil od hlavy až k patě opovržlivým pohledem, „Tenhle šašek?" Zadíval se mu zpříma do očí, jakoby ho vyzýval na souboj. Ale Amélie i všichni ostatní už věděli, že má Daniel vyhráno. 

 Amelie byla spokojená, její syn se konečně projevil. Sice málem zabil svého budoucího švagra, ale ona věděla, že proto, že si jeho horká hlava nevěděla rady s žárlivostí, kterou cítil.

 „No o tom by se dalo polemizovat," zašklebil se Daniel, „Nejsem to já, kdo tady běhá polonahý a v sukni." 

Rastenovy zaplály oči, a Vernon už se chystal k tomu, že se ho pokusí uklidnit, aby nezabil svého potencionálního strýce svých dětí. On si ale v klidu založil ruce na prsou a změřil si Daniela pohledem. 

„No..., obávám se, že ten směšný oděv, budu muset spálit."

 „Tak na to zapomeň, horale! Víš, kolik mě ten oblek stál? Je na míru, ručně šitý!"

 „Můžeš si vybrat," pokrčil Rasten klidně rameny, „Buď upálení na hranici, nebo kilt."

 „Vždyť v tom budu vypadat, jako šašek!" 

„Proč jako?" Zasmál se Rasten a Amélie s Vernonem, údivem zalapali po dechu. Takhle ho neznali. Už si ani nepamatovali, kdy se naposledy na jeho tváři objevil úsměv. 

„Do prdele!" zavrčel Daniel, „Jsme snad..., ve středověku?" poslední slovo už jen zašeptal, protože mu došlo, že ano.

 „A hned!" pokynul hlavou náčelník, „Jestli chceš s námi usednout u hodovního stolu, není jiná možnost. Neručím za každého svého poddaného, který by v tvém oblečení, viděl ďáblovo dílo!"

 Daniel naštvaně odhodil své sako a stáhl si polo rozvázanou kravatu. Pak odhodil i svou košili a sáhl k přezce svých kalhot, když spatřil vedle Isabel stát dívku. Udiveně zamrkal a ustal v pohybu.

 „Zde..., a taková krásná žena? To jsi měla říci hned, sestřičko." Najednou jakoby zapomněl na rozzuřeného horala a přistoupil k ní. „Daniel Morgan, krásná panno." Sklonil se a políbil ruku Miuře, která byla rudá, jako rajče. 

„Hned, řekl jsem!" Zamračil se na něj Rasten, „Koukám, že jsi svůj chtíč nestačil uspokojit." Ukázal na zemi ležící podprsenku, „Moje sestra, ti k tomu ale neposlouží!"

 Daniel se nadechoval k odpovědi, pak ale jen mávl rukou a úplně klidně ze sebe shodil zbytek oblečení. Jako kdyby zde byli jen samí muži. 

„Zde tvůj kilt, mladý muži." Usmála se Amélie a podala mu jejich tradiční oděv.