„Štěstí..." zašklebila se Isabel, když o dvě hodiny později, přecházela po svém pokoji. Sundala si tričko a šortky, a jen tak v kalhotkách a podprsence, se postavila před zrcadlo.

 „Pořádný muž, by ocenil tvé vnady tak, jak se náleží." Ozvalo se ode dveří, když dovnitř vstoupil Daniel, jakoby se nechumelilo.

 „Kruci, Daniely!" zamračila na svého bratra, který se právě pohodlně uvelebil v jejím křesle, „Co kdybych byla nahá? Nemůžeš alespoň zaklepat?!"

 „No a co? Jsem tvé dvojče. Vždyť jsme se spolu i nazí koupali." 

„Jo, ale to nám bylo pět!"

 „A no jo, sestřičko. Děláš, jako kdybychom žily ve středověku."

 „Co furt máš s tím středověkem?!" 

„Já nic, ale ty se chováš jako cudná panna. Docela bys tam zapadla, jen co je pravda," zamrkal, a když na něj Isabel hodila varovný pohled, vztáhl ruce v obranném gestu, „Ó promiň, já zapomněl. Čarodějnice tam vlastně upalují. Několik mužů v klubu, se mi svěřilo, že když tě naposledy viděli jen v plavkách u bazénu, tak se jim postavil. Takže..., nejsi čarodějnice?" Rozesmál se tím svým nakažlivým smíchem, který nenechal ani Isabel chladnou. Nedokázala se na něj dlouho mračit a rozesmála se s ním.

 „A co jsi pak ty, bráško?!" vrátila mu, „Všechny ženský v okolí, se za tebou táhnou, jak hárající feny. Docela by mě zajímalo, čím to je?"

 „To bys nepochopila, vzhledem k tomu, že jsi ještě panna." Zamrkal a provokativně chytl polštář do ruky. 

„Opovaž se! Polštářovým bitvám, už jsme trochu odrostli! Raději mi řekni, co si myslíš o tom náhrdelníku?" 

„No nevím..., docela jsem rád, že jsem ho nedostal já," rozchechtal se, „Vzhledem k tomu, že znám babičku a matku, tak se obávám, že na každém šprochu, pravdy trochu, sestřičko."

 „To chceš říct, že věříš, že je kouzelný?" Zatvářila se pochybovačně. Pak se zabalila do svého černého župánku, který byl celý posetý zlatými hvězdami, a natáhla si růžové bačkůrky s bambulemi.

 „To nemyslíš vážně?" začal se Daniel zalykat smíchy, „Ty ten župan ještě máš? Vždyť ti bylo deset, když jsi ho měla na sobě na maškarním a šla jsi za čarodějnici. A ty bačkory? Podobné měla tvoje barbína, když jsi byla malá. Ještě že nemáš chlapa..." Isabel se zamračila a dala si ruce v bok.

 „Zajímalo by mě..., jak mi může splnit štěstí." Zamručela zamyšleně a jednou rukou ho sevřela ve své dlani. 

„Tak nejdříve si musíš ujasnit, sestřičko, co si pod tím pojmem představuješ?" povytáhl obočí, „Že by nějakého chlapa, konečně?"

 „No, proč ne," přikývla rozverně a přistoupila na jeho hru, „Docela bych byla ráda, kdybych potkala pořádnýho mužskýho. Urostlýho. Svalnatýho. Takovýho, co ví, co chce a má pořádnýho..." vyprskla smíchy, když se na ni bratr podíval naoko zděšeně.

 „No né? Tak ty bys ráda urostlýho horala? Chodící muskulaturu?"

 „Jo! To bych ráda, bráško!" tvářila se vážně, jakoby to nebyla hra. Však takové hry a slovní přestřelky, byli u nich na denním pořádku, „Království za pořádnýho chlapa!" vykřikla Isabel se smíchem, svírajíc v ruce náhrdelník, „Takovýho, co si mě celou podvolí a ochočí. Takovýho, před kterým si sednu na prdel! To je mé přání!" Poslední Isabelina slova, už ale zanikla kdesi v prostoru. Isabel byla pryč. 

„A do prdele!" vydechl Daniel a vyskočil z křesla, „Jestli to je nějaký trik, Isabel, tak si mě nepřej!"