„Rasten tě políbil?" Zamrkala Miura a zvědavě vzhlédla od své práce k Isabel. Seděly i s Amélií, u okna velkého sálu v kroužku a loupali ořechy. 

„No..., já..." zčervenala a sklopila zrak.

„Nemusíš se stydět. Matka mi to řekla, a radost máme obě."

 „No opravdu, děvče," usmála se Amélie, „Dlouho čekám na to, kdy si konečně Rasten najde ženu. A jestli se nemýlím, líbí se ti. Je to sice takový mrzout a horkokrevná hlava, ale srdce má ze zlata." Amélie si spokojeně změřila svou budoucí snachu pohledem. Alespoň tedy věřila, že tomu tak bude. Vlastně o tom byla přesvědčená a rozhodla se proto udělat vše. Mlhavá představa vnoučat, běhajících okolo ní, totiž konečně dostávala jasnější obrys. Však Berta se jí opět chlubila, že je další její vnouče na cestě. A ona stále nic. 

„No...," poposedla si Isabel nervózně, „musím přiznat, že ano. Tam odkud pocházím, už takového opravdového muže nepotkáte. Dalo by se říci, že jsem si vysnila určitého prince, ale má představa se nikdy nenaplnila. Je zvláštní, že jsem ho našla až zde. V šest set let vzdálené době." Sklopila s uzarděním zrak, ale Amélie ji se smíchem vzala za ruku. 

„Ani nevíš, jak jsem ráda, děvče. Sice se těžko věří tomu, že je možné, abys přišla z budoucnosti, ale věřím ti. Každopádně je mi jedno odkud přicházíš, hlavně, že mi dáš dost vnoučat."

 „Mami..." usmála se Miura, ale sama byla ráda, že v ní její bratr evidentně našel zalíbení.

 „Každopádně..." pokračovala Amélie, „Když něco budeš potřebovat, jsme tu obě pro tebe. Rasten je válečník. Je to silný muž. Vážený a spolehlivý, ale co se týká srdečních záležitostí, řekla bych..., že bude trochu neotesaný a bezradný. Zrovna tak, jako byl jeho otec. I on byl takový. Když jsem ho poznala, podlomila se mi z něj kolena. Jako tobě z Rastena. Byl krásný. Silný a vážený. Byl náčelník klanu a byl neporazitelný bojovník. Ale co se týká citů, byl bezradný, jako dítě," zamilovaně a smutně si povzdechla, „ale bylo to krásné. Naučit takového muže lásce."

 Isabel opětovala stisk její ruky. Musela si přiznat, že tak šťastná se necítila už dlouho. I když byla vlastně ztracená a daleko od domova, necítila se tak. Spíše naopak. Ano, scházeli ji rodiče, ti ale stejně nebyli většinu času přítomni a stále někde cestovali. A scházela ji babička a bratr, ale jinak se zde cítila více doma, jak tam. Nejvíce jí však scházel Daniel. Povzdechla si a do očí jí i proti její vůli, vstoupily slzy.

 „Stalo se něco, děvče?" Všimla si toho Amélie.

 „Ne..., jen..., vzpomněla jsem si na Daniela. Chybí mi hrozně moc."

 „To je tvůj bratr?" Zeptala se Miura zvědavě.

„Ano. Mé dvojče. Jme si moc blízcí, vzhledem k tomu, že jsme dvojčata ještě více. Určitě má o mě strach a..." Selhal jí hlas. Bezděky se chytla náhrdelníku na krku a začala si s ním zamyšleně hrát.

 „A jaký je?" Vyzvídala Miura. 

„No..., je jiný, než muži z této doby. Není tak silný, jako třeba Rasten, ale je krásný. A je..., je dobrosrdečný. Je..., milující a laskavý. A je..., je to hrozný mizera!" zasmála se Isabel, stále svírajíc náhrdelník mezi prsty, „Od malička mě zlobí. Neustále něčím provokuje a nic mu není svaté. Ze všeho si dělá legraci a hrozně rád pošťuchuje," smála se už na celé kolo, „Bože! Království, za mého bratra! Jak bych byla ráda, kdyby byl zde a mohli jste ho poznat. Líbil by se vám. Určitě!"