„Jsi nějaká zamyšlená, děvče," Usmála se Amélie na Isabel, „Pojď se mnou do zahrady. Ukážu ti, kde pěstujeme zeleninu a bylinky do kuchyně." Podala ji jeden s proutěných košíků a pokynula jí.

 Isabel se chopila ošatky a vykročila za hradní paní. Připadala si nyní jako krásná dívka z historických filmů, které od malička hltala. Její šaty sice byli jednoduché, ale přesně takové, jak si představovala, že se tehdy nosily. S dlouhými rukávy a hlubokým výstřihem, pod prsy na zavazování, aby ještě více zdůraznily její vnady. 

Vzpomněla si na Rastenův pohled, když první den vstoupila do sálu, kde se podávala večeře. Seděl v čele dlouhého stolu, ve svém křesle vůdce klanu a podél seděli obyvatelé hradu. I ona poznala obdivný pohled v jeho očích. 

Usadil ji vedle sebe a úplně klidně všem oznámil, že nyní je pod jeho ochranou. Nikdo s ním více o tom nepolemizoval, a dalo by se říci, že tímto výrokem ustali veškeré podloudné pohledy místních obyvatel. Náčelníkovo rozhodnutí, brali jako samozřejmost. Jeho slovo bylo zákon, a tím to pro ně končilo.

 Musela uznat, že tak bezmeznou důvěru, oddanost, pokoru a poslušnost, kterou náčelníkovy všichni projevovali, obdivovala. Bezmezně mu věřily a ctily ho. Bylo to jistě tím, že v těchto dobách, byla čest a dané slovo pro muže ctností. Nedalo se pochybovat o tom, že když něco řekl, že to také tak bude. Napadlo ji, že právě proto, že tyto ctnosti v jednadvacátém století muži už nějak ztratili, nedostávalo se jim také tak bezmezné oddanosti, jako třeba jemu. 

Ačkoliv její pocity byli rozporuplné, protože na jednu stranu pociťovala obavy a strach z neznámého, na druhou stranu někdy cítila, jakoby sem odedávna měla patřit. 

Nedokázala si lhát. Přeci jen byla už zralá žena, ale jisté bylo, že právě náčelník klanu MacPhelanů, ji zcela okouzlil. I když byl nabručený a přísný. Neustále se mračil a pouštěl hrůzu, poznala, že jeho srdce přetéká laskavostí a láskou. 

Od první chvíle co ho spatřila, nedokázala na něj přestat myslet. Na to, jaké by to bylo, kdyby ji sevřel ve svém mužném náručí. Určitě by se cítila tak, jak si vysnila už jako malá holčička. Jako žena, které se nic nemůže stát, protože ji chrání statný a láskyplný muž. Ztratila by se v jeho náručí jako nic.

 Neustále také přemýšlela, jak se sem vlastně mohla dostat. Jisté ale bylo, že se to stalo díky matčině náhrdelníku. Podezřívala ji dokonce z toho, že jeho moc zná, a že moc dobře věděla, že se to stane. Však její matka vždy věřila na to, že se lze přenášet v čase a na jiné hlouposti. Ale jak se zdálo, hlouposti to nebyli. Jen nechápala, jeho princip. Ať zkoušela cokoliv, náhrdelník mlčel.

 Ano, vlastně se jí tu celkem líbilo. Měla jen problém s hygienou. Byla zde už čtyři dny, a ona byla zvyklá se každý den sprchovat, a v této době, se lidé koupali jen jednou za čas. I když jak se zdálo, Rastenův klan byl trochu pokrokovější, a na hygienu dbal více, než bylo obvyklé. Studená voda jim nevadila a tak muži chodívali téměř každý den smáčet svá těla do řeky. Ženy pak ohřívali vodu v hrncích a oplachovali se v kádích. A ona byla rozhodnuta, Rastena o koupel požádat. 

Procházeli právě přes dolní nádvoří, a Amélie ji vedla k boční brance na zahradu, když se Isabel zastavila. Spatřila Rastena, jak tam se svými muži cvičí v boji. 

Udiveně zalapala po dechu. Už několikrát byla při vystoupení středověkých kejklířů, ale tohle bylo něco jiného. Oni bojovali doopravdy. Jejich meče byli ostré jako břitva, a když viděla zápal, kterým sváděli boj, přejel ji mráz po zádech. Však stačil neopatrný pohyb, a bylo by neštěstí hotové. 

Nohy jí úplně přimrzli k zemi. S vykulenýma očima, upírala zrak na Rastena. Ten pohled byl k nezaplacení. Byl opět do půl těla nahý a jeho svaly se potem na slunci zaleskli při každém jeho pohybu. 

Vůbec se nedivila, že měl některý z nich, každou chvíli nějaký šrám. Bojovali jako lvi, jakoby bojovali se svým protivníkem. Ten pohled byl úchvatný, ale zdrcující. Srdce se jí rozbušilo představou, že se něco stane. Přeci opravdu stačil jen nepatrně špatný pohyb, a byl konec. 

„Ne! Můj bože!" Vykřikla náhle tak nahlas, až všichni muži ustali v pohybu a zadívali se na ni. I Rasten, pod oním výkřikem odrazil posledním seknutím meč jeho bratra a otočil se.