„Tak co bude?" zahromoval Rasten, „Pomalu mi s tebou dochází trpělivost!" Isabel zalapala po dechu. Věděla, že nemá jinou možnost, ale náčelníkův pohled jí vháněl červeň do tváří.

 Amélie ovšem vytušila důvod jejích rozpaků a rozhodla se jí pomoci. Vzala náčelníkův tarnan, což byl dlouhý, kostkovaný pléd se vzory jejich klanu a rozprostřela ho před ní tak, aby byla ukryta před zraky ostatních. 

„Svlíkni to děvče." Pokynula ji hlavou a pak se omluvně podívala do Rastenových očí.

 Mračil se sice, ale neřekl nic. Skotští horalové, ženy ctili. Žena byla sice vždy podřízena muži, a musela ho poslouchat na slovo, jejich muži si jich ale vážili. Když se takový horkokrevný, urostlý a vznětlivý horal zamiloval, svou ženu bezmezně ctil. 

Ctili rodinu a příbuzenské svazky. Od přírody byli vášnivý a na rozdíl od jiných kultur, projev emocí nepovažovali za slabost, ale sílu. A tak se ani za projev lásky a náklonnosti k ženě, tito muži nestyděli, jako například Angličané, kteří jakýkoliv projev citů, brali jako slabost. Upjatí a studení Angličané viděli ve vášnivých a divokých Skotech jen zkaženost a nemravnost. 

Rasten se mračil jako bouřkový mrak, ale mlčel. Přistihl se totiž přitom, že by rád tuto ženu viděl zcela nahou. Až ho to udivilo, ale nechápal to. Nahota byla každodenní součástí jejich života, a nikdy nepocítil takovou potřebu, jako nyní. Zatoužil potom, vidět její krásu celou, a jeho tělo mu to náležitě dávalo najevo. 

I to, ho ovšem značně rozladilo. Něco takového neznal. Dokázal své tělo ovládat, ale pohled na tuto ženu, rozbušilo jeho srdce a probudilo smysly, o kterých neměl ani ponětí. Dokonce ovšem pocítil náznak majetnickosti. Náhle mu na mysl přišlo, že by mu bylo proti srsti, kdyby ji viděli i jeho bratři. Ta představa ho úplně rozzlobila a naplnila touhou, ji vlastnit.

 Isabel se svlékla a Amélie ji po té, omotala tartan okolo těla. Zahalil ji od hlavy až k patě a s uzarděním sklopila zrak. 

„Podej náčelníkovy své prádlo." Zašeptala Amélie. Nechtěla Rastena ještě více dráždit. Už takto si dovolila příliš. I když věděla, že by ji nikdy nic neodmítl, byl to náčelník, který měl svrchovanou moc, a bezmezně ho ctili všichni. I ona. 

Isabel se sehnula, aby zvedla prádlo ze země a pak opatrně natáhla ruku k němu. Přijmul ho od ní s pevně semknutými čelistmi. Chvíli se na ni díval a pak pohlédl na onu zvláštní věc v jeho rukou.

„Nikdy jsem nic takového neviděl," zamumlal si pod vousy, „Zvláštní látka, a vůbec nechápu jeho účel," Zaujatě zkoumal černou krajku, kostice v podprsence, i výraznou krajku na kalhotkách, „Mám pocit, že neslouží pro potěchu těla, ale spíše pro potěchu očí." Pohlédl na ni, jakoby žádal odpověď.

 „A..., asi máte pravdu, pane, „ zašeptala Isabel, „Pro potěchu mužských očí."

 „Ty tedy máš muže?" Jeho oči divoce zaplanuly. 

„Ne, pane. Žádného muže nemám."

 „Tedy jsi panna?"

 „Ano." Pípla, ale zastyděla se, i když věděla, že v těchto dobách bylo panenství nejcennější ženinou věcí. Znovu ji zkoumavě přelétl pohledem a pak si povzdychl. 

„Co s tebou tedy učiním?" Bylo to spíše konstatovaní, ale Amélie toho využila. 

„Dovol, abychom se o ni s Miurou postaraly," Usmála se Amélie na syna, „Ubytuji ji v jednom z pokojů, a slibuji, že ti starost nepřidělá. O všechno se postaráme. Upálit ji přeci nechceš?" Řekla, i když odpověď znala.

 „Dobrá tedy," pohlédl Isabele do tváře, „Poskytnu ti ochranu, ale opovaž se mě rozzlobit. Ty nevíš, čeho všeho jsem schopen!"