„Sundej ten hadr!" Zavrčel Rasten, když se Isabel pokusila zakrýt své odhalené tělo. 

Zaváhala, ale pochopila, že nemá jinou možnost. Kdyby to neudělala, určitě by to učinili násilím. Najednou ale dostala strach, aby v ní přeci jen, neviděli čarodějnici. 

Zhluboka se nadechla a shodila župan ze svých zad. Když dopadl na zem a utvořil u jejích nohou malou hromádku, sklopila studem hlavu. Sice nevěděla proč, však u bazénu také nosívala plavky, ale toto bylo něco jiného. V místnosti se rozhostilo ticho. Všichni na ni zírali jak na zjevení. 

„Říkal jsem, že je to čarodějnice." Zavrčel Garett. 

„Ale krásná." Zasmál se nervózně Flint. 

„Krásná čarodějnice. Ta nám tu ještě chyběla." Rozesmál se Vernon. 

Jen Rasten mlčel. Byla opravdu krásná, to musel uznat. Přejížděl její tělo pohledem, a stále přemítal, jak je možné, že je tak dokonalá. Srdce se mu rozbušilo už jen při pohledu na ní. A to se mu v přítomnosti žádné ženy, ještě nestalo. 

„Co to kruci je?" vydechl konečně a ukázal na její podprsenku. 

„To..., to je podprsenka." Zašeptala Isabel a zrudla jako rajče. Pod jeho blankytným pohledem, se cítila rozpačitě. 

„Podprsenka?!" zamračil se, „ Děláš si z nás blázny? Na co slouží?"

 „No..., to..., to je..., držák na prsa." Vyhrkla. Jak mohla vysvětlit nevysvětlitelné? Ani ona sama nemohla pochopit, že se nachází zde. Natož oni. V době, kdy se věřilo na čarodějnictví a jiné záhady. 

Rasten zatřásl hlavou k odporu. Nechtěl ji věřit. Přeci nebylo možné, aby se vrátila v čase, a přesto měla na sobě něco, co nikdy neviděl. Bylo to nepraktické, a přemítal nad účelem jeho využití. 

Však spodní prádlo nebývalo zvykem nosit. Nenosily ho muži pod svými kilty, ani ženy pod šaty. A kdyby snad i uvěřil, že se o jakési spodní prádlo jedná, nechápal, proč by bylo tak titěrné. Však by ji ani nezahřálo. Jedno bylo ale jisté. Bylo hříšné. Nebezpečně hříšné, protože jeho tělo, o sobě znovu dalo vědět. 

„A toto?" dotkl se lemu jejích kalhotek, „Nač slouží? Však tě ani nezahřeje."

 Isabel se zhluboka nadechla. Dotyk jeho prstů na její kůži, jakoby jí popálil. Vzhlédla k němu a nahlas polkla, když se setkala s jeho pohledem. Byl tak blízko, že cítila jeho mužnou vůni. Směsici potu, kouře a koní. Bylo to zvláštní, ale doma by už muže takto páchnoucího, poslala do koupele. On ovšem voněl. 

Tyčil se nad ní jako hora, že musela zvednout hlavu, aby na něj viděla. Jeho široká hruď jí bránila ve veškerém výhledu, a zdálo se, jakoby sám zabral půl místnosti. Na zádech se mu stále houpal meč, a sečná rána na paži byla pro něj škrábnutím. Na jeho těle bylo několik zahojených jizev. I na jeho krásné tváři. Byl to válečník. Náčelník klanu. Pán středověkého hradu a v jeho tváři nespatřila ani náznak soucitu. Měla by se bát. Muži z té doby si přeci jen brali a jejich chtíč, byl jejich chloubou. Ona ale cítila něco, co nedokázala definovat. Dívala se na něj tak zblízka, že se jí lehce dotýkal, ale strach neměla. Srdce ji rozrušením bušilo jako o závod, a když nabyla dojmu, že on je na tom stejně, tak ještě mocněji.

 „Svlíkni to!" Zavrčel pak, aniž by z ní spustil zrak.