Isabel Morganová, se zadívala na obrovskou obrazovku na stěně, ze které k ní a jejímu bratrovy, právě mluvili rodiče. Ostatně jako obvykle, co si od dětství pamatuje.

 Otec byl uznávaný a zapálený vědec a matka nevyléčitelná romantička, která jak měla někdy pocit, žila trochu mimo realitu. Věřila na pravou lásku, reinkarnaci, cestování v čase a na spoustu hloupostí, na rozdíl od ní. S otcem neustále někde cestovali, a proto i nyní, když se svým bratrem, dvojčetem Danielem, slavili své jednadvacáté narozeniny, k nim mluvili přes video hovor.

 Nikdy jim nic nechybělo, pocházeli ze starého rodu a byli značně bohatí, ale Isabel to neviděla jako výhodu. Naopak. Od dětství měla pocit, že díky tomu, se nějak svým vrstevníkům vzdalovala. 

Zrovna tak jako Daniel. Nejen proto, že byli dvojčata, ale také proto, že byli neustále sami, bylo mezi nimi zvláštní pouto.

Byli si i hodně podobní. Isabel měla dlouhé, černé vlasy, které sahali až pomalu do jejího pasu a s její bílou pletí, to vytvářelo téměř magický kontrast. Byla si vědoma svou krásou, kterou zdědila po matce, i když ji nikdy nevyužívala ke svému prospěchu. Už jako malá se rozhodla, že se udrží čistá, až pro toho muže, který je jí souzený.

 A Daniel si ji kvůli tomu i mnohokrát dobíral. On byl její pravý opak. Alespoň co se jeho názorů týká. Byl o hlavu větší, jak ona. Měl černé vlasy, které se mu neustále neposlušně hodily okolo obličeje, a oba měli tmavé, téměř černé oči. Holky mu sami padali k nohám, protože byl velmi hezký. Daniel ovšem si na rozdíl od Isabel, užíval veškeré slasti života. Holky střídal jako ponožky. Jako na běžícím pásu a vůbec se tím netajil. 

„Tak si užijte oslavu, děti," usmála se matka z obrazovky „my si to s otcem také užíváme," naklonila se a políbila ho na tvář, „Isabel, ten náhrdelník, co ti babička dala, je v naší rodině už po dlouhé a dlouhé generace. A mám pocit, že je načase, abys ho dostala ty. Je kouzelný, Isabel."

 „No to určitě." Zamumlala Isabel a zašklebila se na svého bratra, který tak, aby byl neviděn rodiči, obrátil oči v sloup.

 „On tě přejde humor, Daniely," zamračila se matka z monitoru, „Nemysli si, že když tě nevidím, že nevím, co děláš. Dávám ti svou sestru na starost." 

„Nepotřebuju, aby se o mě staral, mami," ohradila se Isabel, „je mi už jednadvacet." 

„To jo, ale dokud nemáš muže, který se o tebe postará..." 

„Nežijeme ve středověku! Je jednadvacáté století a nepotřebuji garde."

 „O tom se nebudeme dohadovat, Isabel," vložil se do rozhovoru otec, „Každopádně synu, ty bys měl naopak trochu přibrzdit ve svém sexuálním maratónu."

 „Proč?" zabrblal Daniel znechuceně, „Jsem svobodný, tak proč bych si neužil?!" 

„Jak tvoje sestra řekla..., nežijeme ve středověku." 

„Zlatý středověk," zašklebil se Daniel, „Tam se od mužů čeká, že budou sexuálně vybouření. Už v chlapeckém věku je učí..."

 „No dobře, dobře, děti," přerušila Olívie Morganová, jejich rozhovor, „Rozlučte se s rodiči, bude se podávat večeře."

 „Děkuji, babi," usmála se Isabel, když monitor zhasl, „Už jsem měla strach, že i já dostanu další kázání."

 „A vlastně ano," zamrkala stará, pětasedmdesátiletá dáma, „Ten náhrdelník, nikdy nesundávej, Isabel. Je to staré dědictví a přinese ti štěstí. Jako nám všem. Jen musíš věřit."