Luca vstoupil do místnosti se sklopenou hlavou. Byl bos, do půl těla nahý, jen v černých boxerkách a celé jeho tělo bylo pokryto barevnými kresbami, které vytvořila Sofie pomocí permanentních fixů.

Na hrudi měl velké červené srdce, na břiše modré vlny a na zádech zelené stromy. Jeho ruce a nohy byly pokryty různými vzory a symboly, a dokonce i jeho obličej nebyl ušetřen – na čele měl fialovou spirálu, nos byl pokryt zelenými proužky a po tvářích mu stékaly červené kapky, připomínající slzy.

„Luco, vypadáš jako Picasso v záchvatu zuřivosti!" smál se Leo, skoro až slzy mu tekly z očí.

„Tohle je fakt umělecké dílo, co?" zamračil se Marco, „Sophie, víš, že tohle bude trvat věčnost smýt?"

„Promiň, Marco," odpověděla Sophie s úsměvem. „Jen jsem chtěla, aby Luca byl trochu barevnější."

„No, to se ti povedlo," pokýval hlavou Leo a plácl Lucu po rameni. „Příště bych ale doporučil něco méně trvalého. Tohle vypadá, jako by tě někdo pokreslil sprejem na ulici."

„Díky, Sophie," odsekl Luca s ironickým úsměvem. „Teď budu chodit po městě jako reklama na umělecký projekt."

„Proč jsi jí ty chlape vůbec držel?" dostal se sebe Leo v záchvatech smíchu.

„No..., myslel jsem, že to bude sranda, a navíc jsem nevěděl, že ty fixy jsou permanentní," odpověděl Luca s nádechem bezradnosti v hlase.

„To je ten největší problém..." povzdechl si Marco, „Než to kruci dostaneme dolů, bude chvíli trvat!"

„No, přinejmenším bude středem pozornosti. A když ho někdo uvidí, může říct, že je součástí nějakého experimentálního uměleckého projektu," řekl Leo, stále se smíchem v hlase.

„Promiň, Luci, myslela jsem, že to bude zábava," zašeptala Sophie, která celou tu dobu stála stranou, i když bylo vidět, že je se svým dílem spokojená.

Její dvojče jen něco zavrčelo, ale Marcovi bylo jasné, že ji moc práce ho přemluvit nedalo. Oba byli stejní a už od malička pro každou hloupost.

I když byl fakt, že Luca byl na svém nezbedném dvojčeti o trochu více závislejší. Už nyní byl vůči ní ochranitelský, a Marco by řekl, že je na nich krásně poznat, jak muži ženám často podléhají a nechávají se jimi ovládat.

Luca by pro Sofii udělal cokoliv, a to se projevovalo v jejich každodenních interakcích. Na každý její nápad kývl a ochotně se podvolil jejím přáním, i když to znamenalo, že se ocitne v takovýchto nepříjemných situacích.

„Zmizte mi kruci z očí. A zítra mi za trest pomůžete v dílně!" Vyprskl Marco a znovu sáhl po flašce whisky.

„Takže sis to rozmyslel?" kývl Leo k lahvi, když dvojčata zmizela, „Dnes žádný superhrdina?"

„Jo, kruci! Catarina sice bude zuřit, ale co. Mám ji už plný zuby," kopl do sebe obsah sklenky a pak se spokojeně opřel do opěradla, „Raději mi řekni, co se stalo?" Povytáhl obočí na svého přítele. Bylo mu totiž jasné, že si Leo přišel vyčistit hlavu. Jako vždy. Proseděli tu spolu kolikrát celé dny i noci, když jeden, nebo druhý potřeboval podržet.

„Co se stalo, kamaráde?" povzdechl si Leo a nyní pro změnu on, nalil opět dvě sklenky, „Doufám, že máš zásobu..." kývl k láhvi whisky, „Budeme ji potřebovat."

„Kdybych tě neznal, tak bych si myslel, že jsi přišel z klubu zoufalých pijáků," ušklíbl se Marco a zvedl svou sklenku, „Naštěstí ale vím, že jsi tady jen kvůli mně a mé zásobě whisky."

„Jo, vždy můžu počítat s tebou, a tvoji nekonečnou zásobou." Zasmál se Leo.

„Jasně, vždycky tady jsem pro tebe. Ať už je to kvůli whisky nebo mým oslnivým radám," usmál se Marco a zvedl sklenku k přípitku, „A teď to vyklop, brácho."