Satanovy oči se zúžily do úzké škvírky. Pevně semkl rty. Bylo znát, že je rozzuřen na nejvyšší míru. 

Chvíli se zhluboka naštvaně oddychujíc, díval do očí ženy, kterou miloval. Měla pravdu, zamiloval se, jen si to nechtěl přiznat. I když sám si v koutku duše byl jist tímto zjištěním, stejně se tomu zuby nehty bránil. Však byl ďábel. Byl vládce podsvětí. A nikdo, kromě něj, neměl ponětí o hrůze, která se tam dole nacházela.

 „Tak ty bys chtěla, abych tě poslal na druhý břeh?!" procedil skrz zuby konečně, aniž by z ní spustil oči. Pomalu vstal a přistoupil až k ní. 

Vzhlédla k němu a on četl v její duši jen to, co by tam nikdy nemělo být. Milovala ho. Toužila po něm a věřila mu. To ujištění, ho zasáhlo jako rána dýkou rovnou do srdce. 

„Ty nemáš ani ponětí o tom, kým jsem, Eliso," zašeptal ji do tváře, „vezmu tě na druhý břeh! Vezmu, abys viděla, s kým máš co dočinění!" Zavrčel, sevřel ji ve svém náručí a než se Elisa vzpamatovala, ocitli se v jeho temném království. 

„Lucifere..., to je...?" vydechla Elisa vyděšeně a rozhlédla se kolem. 

Najednou měla pocit, jakoby se ocitla na prahu smrti. Hnilobný a sirný zápach zkázy, rozléhal se kolem. 

Holé a spálené stromy bez listí. Řeka černá a bahnitá. Obloha temná a děsivá, bez jediné hvězdy nad hlavou. Nikde ani kousek trávy, ani stébla. Jen ztrouchnivělá a mrtvá zem.

 „Ano, to je Tartaros. Mé království!" řekl Lucifer a mávl rukou kolem sebe.

 Elisa nevěřícně zatřásla hlavou. Tolik bolesti a zmaru, ještě neviděla. Všude kolem, ležely kostry mrtvých lidí a zvířat. A s každým dalším Luciferovým mávnutím rukou, zjevily se před ní další a další obrazy, té hrůzy. 

Skučící a naříkající duše, natažené na pranýři. Sténající lidé napíchnuti na hák. Křičící hříšníci, na věky se smažíc na vysoké hranici. Odsouzenci na věky bloudící v temnotách. Vrazi a násilníci, odsouzeni k věčné trýzni. Zbloudilé a mrtvé duše. Divocí psy a vyžlata. A všude kolem běhalo i spoustu děsivých Tartarů a Legionů.

 Děsivé naříkání, sténání a vití. Hrozivé skřeky a děsuplný chechot, ozývaly se bez přestání a Elisa si s hrůzou zakryla uši.

 „Pane bože!" vykřikla a automaticky se přitulila k Luciferovy. Ten jen stál a bedlivě sledoval její reakce. Byla vyděšená k smrti. Něco takového nečekala. Třásla se a její srdce bušilo jako splašené. 

Skryl ji ve svém náručí a zhluboka se nadechl. Nechtěl ji tak vyděsit, ale byl přesvědčen, že až spatří kdo a čím doopravdy je, změní názor. Bylo mu jasné, že jinak by jeho zákaz znovu porušila, a on ke své nevrlosti věděl, že by ji nedokázal potrestat tak, jak by měl. Nikdy by ji nedokázal ublížit. 

„Tohle je mé království, Eliso," zašeptal a shlédl dolů, do její uslzené tváře, „a já jsem jejím vládcem. Odtud, se nikdo, nikdy, nedostal živý." Zakroužil v jejím obličeji a setřel palcem slzu, stékající po její tváři. Tiskla se k němu, ale nyní věděl, že proto, že cítila, že s ním, se jí nic nemůže stát. Polkla a zalapala po dechu, jakoby něco chtěla říci, ale nedokázala to. 

„Už víš, kdo jsem? Konečně jsi pochopila, že někdo, kdo vládne této hrůze, nemůže být dobrý?" zašeptal, ale jeho hlas byl plný smutku, „ani můj otec, ač vševědoucí, neví vše. On nemá přístup do mé říše, a netuší tedy, jakého zmaru a zkázy, je jeho syn pánem."

 „Ale..., tohle nejsi ty..., Lucifere..." dostala ze sebe Elisa mezi vzlyky. Jen se útrpně usmál.

 „Nejsem dobrý, Eliso. Jsem samotné zlo. Jsem utrpení. Smrt. Zkáza a zmar, které vládnu. Jsem satan. Vládnu podsvětí a někdo takový, nemůže být hoden lásky. Nikdy, Eliso. Nezasloužím si, abys mě milovala, a já doufám, že jsi to konečně pochopila."