„A kruci!" vydechla Elisa, když ji postavil na podlahu nějakého pokoje, „jak jsme se sem dostali? A kdo jsi, sakra?" Vůbec nechápala, co se stalo. Ještě před chvílí, byla doma, v obývacím pokoji a najednou se ocitla neznámo kde. „Kde to jsme?" zašeptala skoro ustrašeně a rozhlédla se kolem. 

Připadala si, jako v nějakém zámku z pohádky. Na stěnách vyseli drahé obrazy. Všude bylo plno okázalosti, starobylých předmětů. Dřevěný vyřezávaný nábytek, drahé gobelíny a kamkoliv se podívala, jí, neznámé a tajemné písmo. Podívala se na něj. Stál úplně klidně, a prohlížel si ji zkoumavým pohledem.

 „Jsi na mém hradu." Řekl najednou. Aniž by z ní spustil zrak.

 „Hradu?" vytřeštila oči, „jak to myslíš, hradu?" skoro ji přeskočil hlas, „ještě před chvílí, jsme byly u nás doma a ..." polkla a zamračila se, „kdo jsi?" řekla již o mnoho tišeji. Skoro se strachem v hlase.

 Hlavou ji proběhl rozhovor, který vedla se svým otcem. On snad opravdu věřil povídačkám o tom, že je to samotný vládce pekel.

 „Kdo jsem?" povytáhl obočí a jeho oči zajiskřily, „právě sis na to odpověděla sama. Tvůj otec měl pravdu." 

Elisa zalapala po dechu a zatřásla hlavou k odporu. Z hrdla se jí vydral zvuk, podobnými smíchu, ale byl to jen překvapený skřek. 

„Jak..., jak můžeš..." polkla a udělala krok vzad. Nemůže přeci vědět, co si myslí. Tomu nevěřila. Nevěřila ani na to, že satan existuje. 

Udělala ještě jeden krok dozadu a narazila zády do dřevěného stolu. Jeho černé oči zaplály, jak dvě louče. Stále se na ni díval, až se jí z toho podlamovala kolena. 

Nemohla uvěřit, že na ní nějaký muž, může působit takovým dojmem. Nedokázala si prostě poručit, a její zrak, co chvíli, sklouzl k jeho rozhalenému výstřihu košile. 

Srdce se jí rozbušilo jako o závod, když spatřila na jeho tváři slabý náznak úsměvu. Poznal snad, že se jí z něho nedostávalo vzduchu? Že její mozek zřejmě usoudil, že onen muž, je zatraceně sexy? 

„Jsi chytrá," zašeptal a naklonil hlavu na stranu, když si ji začal s ještě větším zájmem prohlížet, „čtu v tobě, jako v otevřené knize, Eliso. Ale měla by sis více věřit. Tvá prvotní myšlenka, byla správná."

 „Tomu nevěřím!" vydechla, „to se mi snad jenom zdá! Nemůžeš být přeci...." Zamrkala, ale nedokázala to slovo vyslovit. 

Vyděšeně se rozhlédla kolem. Zatoužila utéct. Schovat se pod stůl, pod jeho neustálím pátravým pohledem. 

„Nemáš kam utéci," přerušil tok jejích myšlenek, „odtud, se nikdy, nikdo nedostal živý, v tom měl tvůj otec pravdu. Jako ve všem jiném." 

„Takže ty jsi..." zašeptala vyděšeně. Teprve po několika dlouhých a nekonečných vteřinách přikývl.

 „Co..., co po mě chceš?"

 „Co může asi ďábel chtít od nevinné dívky? Tvoji duši, Eliso." Odvětil zcela bez emocí a udělal krok směrem k ní. 

Elisa se pevně chytla desky stolu a zavřela oči. Nemohla tomu uvěřit. Stále doufala, že se probudí ze zlého snu, a zjistí, že se jí to vše, jen zdálo.