„Utíkáš přede mnou, Lucifere?" Ozvalo se za jeho zády. Naštvaně si odfrkl, ještě jednou si přihnul a otočil se k Elise. 

Stála proti němu, zahalena jen do bílé osušky a na její tváři se zračil smutek. Alespoň měl ten pocit, protože to nedokázal ověřit. Ač se sebevíc snažil, nedokázal se na ní napojit.

 „Máš snad ten pocit?!" zamračil se, „ďábel nikdy neutíká, tak nechápu, proč si to myslíš."

 „Protože jsi odešel, Lucifere," zašeptala Elisa, „vím, že jsi tam byl a odešel jsi. A já si myslela..., chtěla jsem..." sklopila zrak a povzdechla si, „vyhýbáš se mi a já nevím proč."

 „Ty nevíš proč?" vydechl Lucifer, „myslel jsem, že mě nenávidíš, Eliso. Pokud vím, tak to bylo jediné, co jsem od tebe slyšel. Kromě toho tedy, že mě nesnášíš. Odmítla jsi mne a já si tě nehodlám vzít proti tvé vůli. Jsem sice ďábel, ale nejsem zvíře. A něco takového, nemám zapotřebí!" 

Jeho černé oči zaplanuly jak dva uhlíky. Měl na ni vztek. A měl vztek na sebe, že ji nedokáže odolat. Díval se na ni, jak se krčí v tom kousku hadru, přidržujíc si ji na prsou a jeho srdce znovu mocně zabušilo. Měl chuť se na ni vrhnout a vzít si to, po čem touží jeho tělo. 

„Já..." vykoktala a popotáhla. I on poznal, že má co dělat, aby se nerozplakala, „já vím. Nemyslela jsem to tak. Nebo možná myslela, ale..." polkla slzu a sklopila zrak, „toužím po tobě." Vyhrkla statečně. Zčervenala až ke kořínkům vlasů, ale neodvážila se zvednout k němu zrak. Však něco takového, řekla nějakému muži poprvé v životě. Ale byla rozhodnuta udělat cokoliv, aby s ní konečně mluvil. Nervózně popošlápla, ale nechtěla to vzdát. 

„Řekni mi, Lucifere. Co cítíš, když se na mě díváš? Toužíš po mně? Jsem tvá žena a chtěla bych to slyšet, prosím." 

 Chvíli bylo ticho. Na několik dlouhých a nekonečných vteřin, se zastavily snad i hodiny na stěně.

 „Co cítím?" zašeptal konečně, „to nevím, Eliso. Mé emoce se uzamkli hluboko ve mně, již před mnoha a mnoha staletími. Nevím tedy, co znamená žárlivost, vztek, radost, ani touha. Neznám definici těchto emocí a nemohu tedy říci, co pociťuji. Zda..., něco pociťuji..." odmlčel se a Elisa konečně vzhlédla. 

Jeho tvář byla smutná a zoufala zároveň. Najednou zatoužila tak moc, se ho dotknout a pohladit ho po tváři.

 „Vím jen, že v tvé přítomnosti se mé tělo přestává chovat tak, jak bych chtěl. Můj penis, mě naprosto ignoruje, jako kdyby nebyl můj. Mé srdce, se již několikrát rozbušilo tak, jak ještě nikdy. A můj dech se také, kdykoliv tě vidím, vymyká mé kontrole. Nedokáži již řídit své tělo, a to mě děsí. Jako bych ztrácel půdu pod nohama. Mé ruce, jakoby si sami říkali o to, abych se tě dotýkal a třes těla, když ležíš vedle mě, nedokáži již eliminovat." Zoufale si prohrábl rukou vlasy. Na moment zavřel oči, jakoby si potřeboval srovnat myšlenky. 

 „Nevím, co se pod tím skrývá za emoci, Eliso, ale když se na tebe dívám, chtěl bych tě sevřít v náručí. Chtěl bych se s tebou milovat. Chtěl bych tě kruci šukat, jako šílený!" Řekl zcela upřímně. Však jinak to ani neuměl.