Elisa si s tlukoucím srdcem napustila vanu plnou horké vody. Ruce se jí třásli, když otevřela tubičku s pěnou, ale byla rozhodnuta necouvnout. 

Situace s Luciferem, se totiž několik dní neměnila. U jídla skoro nemluvili a večer se svalil na postel, otočil se na druhou stranu a usnul.

 A tak se to opakovalo již několik dní. Vůbec si jí nevšímal. Někdy měla pocit, že ji ani nevnímá. A to se sakra snažila vypadat co nejsvůdněji. 

Po rozhovoru s jeho chůvou, si uvědomila, že má pravdu. Zamilovala se do Lucifera. Milovala satana. Pána pekel, a to tak, že kdykoliv se objevil v její přítomnosti, celá se rozzářila. Nedokázala již svůj cit skrývat ani před služebnictvem, ani před Bertou. Ale jeho nezájem, jí drtil a trápil. Vůbec nevěděla, co si o tom myslet. 

„Nevím, co mám dělat, Bertho." Zasténala prosebně, když za ní v podvečer byla. Potřebovala se s ní poradit. Potřebovala vědět, že se její srdce nemýlí. 

„Lucifer si mě vůbec nevšímá. Jsem pro něj vzduch. Jako bych byla neviditelná. Večer se svalí na postel a ani se mne nedotkne!" vyhrkla, co měla na srdci.

Bertha vzhlédla, změřila si dívku pohledem a povzdechla si. 

„Jak koukám, již sis svůj cit k Luciferovy konečně přiznala," konstatovala věcně, „a nyní tě trápí co, Eliso? Do této doby jsi byla ráda, když si tě Lucifer nevšímal. Naopak ses mu stranila a odháněla ho. Nenáviděla jsi ho. Snažila ses mu ublížit." 

„Já vím," špitla Elisa smutně a sklopila zrak, „myslela jsem, že je to tak, ale není! Teď už vím..., chtěla jsem jen, aby žárlil. Nikdy jsem ke Krispovi necítila nic. Vůbec nic. Já...," nervózně popošlápla z nohy na nohu, „pomoz mi Bertho. Prosím. Já..., miluji ho."

 Bertha dlouhou dobu nic neříkala. Však na ta slova, čekala tak dlouho. Až se v jejím srdci probudí láska k satanovi.

 A věděla, že ona jediná, dokáže probudit i tu jeho. Přeci si byla jistá, že již Lucifer něco cítí. Začínal ji milovat, ale nechtěl si to za žádnou cenu přiznat. A emoce, které občas probleskli jeho nitrem, se snažil ze všech sil ignorovat.

 „Je tvrdohlaví, jako mezek!" vydechla konečně Bertha a podívala se do dívčiných očí, „jsem ráda, že konečně chápeš, co cítíš, Eliso. Ale nebude to s Luciferem jednoduché. Musíš mít trpělivost. Musíš mu dokázat, že emoce jsou krásné. Že díky emocím, může vše prožívat intenzivněji. Že se nemusí bát toho, své srdce ti otevřít. Věřit ti. Milovat tě."

 Vstala a pohybem ruky umlčela nadechující se Elisu. Byla ráda, že se dostali již tak daleko, ale ona musela pochopit, kdo Lucifer je. 

„Měj stále na paměti děvče, že on je ďábel. A jako takový, nemiluje. To tvoje láska, v něm probouzí to, co nikdy nepoznal. Začíná cítit, ale děsí ho to. Má pocit, že ztrácí půdu pod nohama, a je jen na tobě, mu dokázat, že tomu tak není." 

„Ale co mám dělat?" nevydržela to Elisa, „poraď mi, jak ho přimět, aby se mnou alespoň mluvil."

 „Jsi žena," mrkla na ni Bertha, „a jsi chytrá. Neříkej, žes nepocítila jeho touhu, když se na tebe dívá," povytáhla obočí v otázce, „sveď ďábla. A buď trpělivá, protože ďábel, se jen tak nedá spoutat a ošálit."

 Elisa zamrkala, aby se dostala zpátky do reality a naložila se do horké vody.

 Srdce jí tlouklo, když uslyšela klapnutí dveří, ale byla rozhodnuta necouvnout. Byla rozhodnuta Lucifera svést. Přinutit ho po ní šílet, za každou cenu.