„Proč..., proč jsme tu?" vydechla Elisa ustrašeně, když se ocitli v Luciferově posvátném chrámu.

 Vzhlédla k němu a nahlas polkla. Jako pokaždé, když ho viděla v jeho pravé, královské podobě satana, pomalu přestávala dýchat. Celý plál a jeho rudé oči si ji měřily pohledem.

 Lucifer se na ni chvíli díval a neřekl nic. Pak se otočil, vystoupal na svůj trůn a posadil se. Okolo stojící jeho poddaní poklekli před jeho majestátností. Jen Elisa s bušícím srdcem s obavami očekávala, co se bude dít.

 „Jsme tu proto, abych ujistil své poddané o tom, že neradno si zahrávat se svým pánem!" zahromoval, a všichni se ještě více přikrčili, „nevděčný Kryspo, se dopustil něčeho, co se mi zhola nelíbí!"

 „To není pravda!" vykřikla Elisa, „neudělal nic. Nech ho být, Lucifere." 

„Proč bych to dělal?" procedil skrz zuby, „jeho hříšné myšlenky, ohledně mé ženy jsou příčinou mého rozhořčení! Nebo chceš snad říci, že i tvé myšlenky bloudily stejným směrem?" Zabodl do ní svůj zrak a čekal na její reakci. Moc dobře samozřejmě věděl, co Elisa cítila, ale potřeboval to slyšet od ní. Byl chytrý a poznal, že její počínaní, pramenilo ze žárlivosti. Což ji ovšem vůči němu nijak neomlouvalo. 

„Ano!" vykřikla znovu Elisa a bojovně vystrčila hlavu, „i mě se Kryspo líbí jako muž." Vyhrkla ta slova proto, aby Luciferovy ublížila. Stále si neuvědomovala, že jeho nelze nijak oklamat.

 Díval se na ni a několik dlouhých chvil mlčel. Neřekl nic. Pak pokynul hlavou a jeho strážci z pod Elisiných zad přivedli Kryspa. 

Když se objevil vedle ní, Elisa vykřikla zděšením. Dívala se do očí Belfergora. Byl děsivý, jako všichni Belfergorové, které zde viděla.

 „Copak, Eliso," řekl klidně Lucifer, „zde je Kryspo. Máš snad jiný názor nyní na jeho počínání? Zdá se ti snad odpudivý a děsivý?" zaměřil se na její emoce, „nyní již nepřemýšlíš o tom, že by se mohl stát předmětem tvé nenávisti proti mně?" 

Elisa ustrašeně ustoupila a zakryla si tvář dlaní. Belfergorova zrůdnost a děsivost, jí naháněla hrůzu. Měla chuť prchnout z jeho dosahu. Nyní si nedovedla představit, že by se od něj nechala tak omámit. Však moc dobře věděla, kam se její mysl ubírala, když byla v jeho přítomnosti tam nahoře. Byl hezký a zábavný a ona zatoužila Luciferovy ublížit. Jakkoliv. Třeba se mu oddat. 

Z očí se jí spustily slzy a znovu o krok ustoupila. Strach, který cítila v této místnosti, jí také moc nepřidal na statečnosti. 

„Je to stále on, Eliso," pokračoval Lucifer, „jen zde, se ukázala jeho pravá podstata. Jeho pravá podoba. On je Belfergor, zrovna jako všichni tu, co tě tak děsí. Zrovna jako tato dívka, „ukázal do rohu místnosti, kde bezvládně visel Belfergor, přivázaný okovy ke stěně, „to je Jasmína. Na tvůj pokyn, jsem ji potrestal." 

Elisa se podívala tím směrem. Belfergor visel odevzdaně se sklopenou hlavou a bylo znát, že strádá a trpí. Zatřásla hlavou k odporu.

 „To..., to není možné." Zašeptala.

 „Ale ano, Eliso. Ty jsi ji odsoudila k tomuto trestu. To ty, jsi jí označila za neschopnou vykonávat svou práci. Vyhodila jsi ji, protože tvá mysl byla obestřena myšlenkami na pomstu."