Lucifer si nevěřícně odfrkl. Nemohl uvěřit tomu, že zrovna on, by byl schopen nějaké emoce. Jakékoliv. Ale tíha na jeho mysli, ho utvrdila v tom, že je tomu tak. 

Však nedokázal vypudit z hlavy nutkavou myšlenku na Elisu a Kryspa. Ještě nikdy nepocítil takový divný pocit u žaludku. Jakoby se mu jeho srdce chtělo vzteky vydrat ven z těla. A dokonce nedokázal již usměrňovat ani svou zlost. Při každém Elisině záchvěvu emoce, se jeho tělo napnulo jako tětiva. 

„Kruci!" vykřikl zlostně a praštil pěstí do zdi. Zaslechl zrovna Elisin smích a Kryspova mysl byla zabrána jen jedinou myšlenkou. Na Elisino tělo.

 „Máš pravdu!" zavrčel směrem k Bertě, „musím Elise ukázat, kde je její místo! Jednou se stala manželkou satana, tak se podle toho bude chovat!" 

Během okamžiku, se zjevil pár kroků od Elisi s Kryspem. Elisa seděla na lavičce a Kryspo se před ní natřásal, jak nadržený kohout.

 Pohled na ně, Lucifera ještě více rozzuřil. Měl najednou chuť Elisu popadnout, odnést ji do pokoje a tam ji konečně ukázat, kdo je její manžel. Měl chuť z ní ten její vzdor a nenávist k němu dostat jediným, možným způsobem. Měl chuť ji šukat tak dlouho, dokud by se nerozpustila v jeho rukách. 

 Kryspo si všiml Lucifera jako první. Zbledl a zalapal po dechu. Padl na kolena a sklonil hlavu k zemi. 

„Pane." Zašeptal, aniž by se odvážil vzhlédnout. Luciferova rozzuřená tvář ho celého roztřásla.

 I Elisa překvapeně vytřeštila oči. Její prvotní reakce bylo zděšení a pocit výčitek, ale vzápětí ho vystřídal vztek a vzdor k Luciferovi. 

„Ty nevíš, kde je tvé místo, Kryspo?!" zahřměl Lucifer, ke shrbené postavě na zemi, „tvá mysl je obtěžkána myšlenkami, které se mi ale vůbec nelíbí!" 

„Pane..." vykoktal Kryspo a odvážil se vzhlédnout, „nedovolil bych si nic, kdybych věděl, že vy..." polkl strachy při pohledu na svého pána. 

„Nemáš právo, Lucifere!" vykřikla náhle Elisa a vyskočila na nohy, „nech nás být!" zašermovala mu prstem před obličejem, což Lucifera ještě více rozlítilo.

 „Nemám právo?!" řekl ale klidným hlasem, „jsem tvůj manžel. A již to, by stačilo k tomu, to právo uplatňovat. A jsem satan! Jsem vládce podsvětí a jako takový, mám právo na vše, čeho se mi zlíbí!"

 „Na mě ale ne!" vrátila mu Elisa statečně, „zapomněl jsi na Jasmínu?!"

 Luciferovy černé oči zajiskřily zlostí. Cítil z Elisi rozrušení a vzdor, ale přísahal by, že i žárlivost.

 „Jasmínu?" procedil skrz zuby, „ta slouží mi jen pro potěchu těla. Bylo tomu tak od pradávna a nebyla jediná," zlostně každé slovo válel na jazyku a pomalu se přibližoval k Elise, „byli jich tisíce, za ta staletí. A k žádné jsem nic necítil. Nic! Ďábel je přeci emocí prost, Eliso, to jsi zapomněla?!"

 Byl již tak blízko ní, že cítil její horký a zrychlený dech na své tváři. Měl přeci pravdu, jako satan, nemusel činit žádného pokání. On necítil tehdy nic, ani ke své ženě. A nechtěla-li mu ona vyhovět, šel samozřejmě za Jasmínou. 

To se ale jak zjistil, změnilo. Najednou cítil, že k uspokojení svého těla, potřebuje jí. Že mu nestačí pouhý akt, že potřebuje víc. 

„Já neporušil smlouvu, Eliso!" vydechl, „to ty! Vlastním tvou duši. Odevzdala ses mi dobrovolně a tudíž, každá chlípná myšlenka, je i porušením smlouvy!" 

Ještě několik dlouhých vteřin se jí nasupeně díval do očí. Pak mávl rukou a všichni tři, se náhle ocitli ve sklepení jeho hradu.