Několik dlouhých vteřin se Elisa dívala do Luciferovy tváře. Byl tak blízko ní, že cítila horkost jeho dechu na své tváři. Najednou se nedokázala ani hnout. A když její oči sklouzly k jeho rudým rtům, bezděčně polkla. 

Zhluboka se nadechla. Nedokázala pochopit toto svoje rozpoložení. Srdce jí přeci bušilo nenávistí k němu po každé, co ho spatřila a přesto se roztřásla jak osika. Ale co jí nejvíce rozhodilo, bylo vědomí, že její slabost a třes, nepocházel z jejího strachu. Bylo to zcela něco jiného. 

Zprudka vydechla, vymanila se z jeho blízkosti a rozeběhla se zpět do pokoje. S vervou za sebou zabouchla dveře a sotva popadajíc dech se o ně opřela, aby neupadla. 

Chvíli jen tak stála, s očima pevně zavřenými a snažila se nabýt trochu koncentrace. Vůbec se jí nelíbilo, co cítí. Přeci ho nenávidí a to tak, jak ještě nikdy a nikoho.

 Zhluboka dýchala, s hlavou opřenou o křídlo zavřených dveří a snažila se pochopit co se stalo. Vůbec to nechápala, ale došla k závěru, že ona emoce co cítí, je tak silný pocit nenávisti, až se jí z něho klepou kolena. Tak velkého odporu, že sotva popadá dech v jeho blízkosti. 

„Nerad bych zklamal tvou mysl, ale byla to úplně jiná emoce, cos pociťovala." Ozvalo se náhle před ní. 

Elisa překvapeně otevřela oči. Teprve nyní ji došlo, že automaticky vběhla do jeho pokoje. Do široka otevřela oči, ale nedokázala ze sebe náhle vyloudit jedinou hlásku. Jen zatřásla hlavou k odporu. Jeho sebejistota a samolibí úsměv, jí ale znovu rozproudil krev.

 „Tak to se pleteš!" vyprskla, stále se tisknouc ke dveřím, „není to nic jiného, jak nenávist k tobě! Nenávidím tě, Lucifere! Není to nic jiného, jak odpor, který pociťuji v tvé přítomnosti! A nikdy..., nikdy v životě to nebude jinak!" divoce šermovala prstem před sebou, „vzal sis mé panenství, ale bylo to také poprvé a naposledy! Již nikdy! Nikdy více, se nic takového nestane!" 

Sotva popadala dech, když skončila.  Lucifer ale jen stál a měřil si ji pohledem. Neříkal nic. Mlčel a díval se na ni. To ji ovšem překvapilo a nervózně se ošila. 

„Máš pravdu," procedil skrz zuby náhle, „již nikdy více, si nevezmu tvé panenství," zašklebil se na ni a Elise došla nesmyslnost jejího vyjádření, „vlastním tvou duši a budu vlastnit i tvé tělo, a budeš to ty..., kdo bude prosit o to, abych to udělal!" 

Jeho arogance a samolibost, jí znovu vytočila k nepříčetnosti. Zarazil ji však jeho přísný pohled. Jeho černé oči zajiskřily a ona zase pomalu přestala dýchat. 

„Začneme tím, že se naučíš pravidla, která vyžaduji, Eliso!" vydechl a uvěznil ji mezi svými pažemi, aby se nemohla ani hnout. Chvíli se na ni díval a vdechoval její vůni. Pak zprudka vypustil přebytečný vzduch z plic.

 „Tak za prvé," začal pomalu, s důrazem na každé slovo, „máš přísný zákaz vstupovat tam dolů. Máš přísný zákaz opouštět hradby hradu. Vyžaduji dochvilnost a disciplínu. Oběd je ve dvanáct hodin a večeře v sedm. Ani o minutu déle! Rozumíš?!" cedil skrz zuby, „tvé místo je zde! V mém pokoji a mé posteli. Budeš každý den, na svém místě vedle mě, a když ne, potrestám tě!" 

Elisa se nadechovala k odpovědi. To ji ale nedovolil. Chytil ji pevně pod krkem a zadíval se jí do očí. 

„Rozumělas mi?! Mě nelze obelstít. Mě nelze se schovat ani uniknout. Cítím tvé emoce a rozumím všemu, na co myslíš. Najdu tě všude, i kdyby to bylo sto sáhů pod zemí. Uslyším tě, uvidím tě. Ucítím tě. Mě neunikneš, Eliso. Ďábel je vševědoucí a všudypřítomný. Máš jedinou možnost, být mi po vůli!" Pevněji stiskl její ohryzek, až zalapala po dechu. Měl na ní vztek za její vzpurnost, ale měl vztek i na sebe za to, že něco cítí. 

„Tvou jedinou povinností je..., obšťastnit mé tělo!" vyprskl jí do obličeje naštvaně, „každý den budeš připravená v naší posteli, Eliso! Každý den budeš prosit o to, abych tě kruci ošukal!"