Elisa se ustrašeně přikrčila ještě více až k zemi. Nechtěla tu zůstat ani o minutu déle. Představa, že by ji znovu zavřel do oné klece, v ní vyvolávala hrůzu. 

Vzhlédla k němu a ďábel v jejích očích poznal, že rezignovala. Sehnul se tedy k ní a vzal její slabé tělo do náručí. Několik dlouhých vteřin se jí díval do očí, a pak se sehnul k jejím rtům. 

„Mohla ses toho všeho ušetřit." Vydechl zprudka, když odpoutal svá ústa od jejích. 

Konečně měl její duši ve své moci, ale úlevu necítil. Naopak. Ke svému překvapení ho její nenávist, kterou z ní pociťoval, drtila jak mlýnský kámen. 

Vykročil s ní ke schodišti. Mohl se lehce přenést do svého pokoje, ale zatoužil najednou, si co nejvíce vychutnat její blízkost. Byla tak vyčerpaná, že nedokázala ani odporovat. Odevzdaně mu položila hlavu na rameno a jeho srdce prudce zabušilo. 

Odnesl ji do svého pokoje. Byla jeho žena, a tudíž bylo zcela na místě, aby sdílela jeho pokoj. Jeho lože. 

Posadil ji na svou postel a pokynul služebné, aby připravila koupel. Chvíli stál a díval se, jak odevzdaně sedí a nechává se od služebné svléknout. Nedokázal ale definovat to, co cítil při pohledu na ni.

Srdce, i jeho mysl, jakoby byly zcela zabrány jedinou myšlenkou, sevřít ji ve svém náručí. Ukonejšit ji ve svém objetí. A ujistit ji, že jí nic nehrozí. Jenže nenávist, kterou cítil z jejího srdce k němu, ho donutila odejít z místnosti. Vztekle zavrčel, a po té zmizel z pokoje. 

„Doufám, že jsi spokojen!" procedil skrz zuby Lucifer, když již ve své lidské podobě, opřen o římsu krbu v obývacím pokoji, se díval zamyšleně do plamenů. Cítil svého otce za zády, ale ani se na něj neotočil. Naštvaně do sebe kopl skleničku whisky a zprudka vydechl. 

„Samozřejmě," ozval se hlas boha Samuela, „a ty doufám též. Však dala ti svou duši dobrovolně. Nebo né?"

 „Dobrovolně!" vyprskl Lucifer vztekle, „samozřejmě, že dobrovolně. Kdo by také dokázal odporovat samotnému ďáblu!?" Jenže výraz jeho slov, byl značně sarkastický. Neodpovídal evidentně jeho obsahu. 

Bůh Samuel věděl, že jeho syn, se poprvé za svůj život cítí nespokojen. Dostal sice co chtěl, ale úlevu nepocítil. Spíše naopak, a to Samuelovy dávalo jakousi šanci, že se srdce jeho syna začíná probouzet. 

„Tak proč slyším z tvého hlasu náznak jízlivosti? Nejsi spokojen snad s tím, co jsi dostal? Přeci ďábel si jen bere, a nikdy nežádá o svolení. Nepociťuje výčitek, ni pochyb. Rozpaků, ani nejistoty. Nepotřebuje svolení k tomu, čeho se mu žádá. On nikdy přeci nevyjednává, ni neprosí. Nedělá kompromisy a nikdy neváhá," na moment se odmlčel, aby dodal snad svým slovům větší váhu, „tak proč tedy samotný satan náhle pochybuje o svém jednání?"

Lucifer pevně semkl rty. Ve tváři mu zacukalo vztekem. Sám nevěděl, co pociťuje, ale jedno bylo jisté, jako nyní se ještě nikdy necítil. 

Však jeho srdce drtila představa toho, že ona dívka se od něj s nechutí obrátila. Že její srdce přetéká nenávistí k němu, a již to, sám dost dobře nechápal.