Elisa seděla v železné kleci, pověšené nad obřadním kamenem. Pokrčené nohy obepínala rukama a hlavou se opírala o svá kolena. 

Ani nevěděla, jak dlouho již zde dlí. Bylo to již týden, a jí to připadalo jako celá věčnost. 

Lucifer chodil každý den, a každý den se jí ptal, zda si to nerozmyslela. Vždy jen zakroutila hlavou k odporu a zamračila se na něj. 

Stále nemoha pochopit, jak se do této situace mohla dostat. Nebo lépe řečeno, jak je možné, že peklo opravdu existuje. Nikdy by ji to nepřišlo ani na mysl. Nikdy tomu nevěřila, ale konečně pochopila, že její otec měl pravdu. 

Ale nejhorší bylo, že se stala ženou samotného Lucifera. Jen když na něj pomyslela, zježily se jí všechny chlupy na těle. Ta představa, jí přišla pomalu absurdní. Však se nacházela v srdci samotného pekla a samotný ďábel, si dělal na ni nárok. 

„Proč zrovna já?" zeptala se jednou Berthy. Chodila za ní každý den a nosila jí vodu a jídlo, které ale skoro pokaždé odmítla. 

„To ví jen bůh," odpověděla jí, „on je vševědoucí, a i když jsem zprvu pochybovala, již chápu jeho volbu." Nepochopila ji sice, ale stará žena, jí docela přirostla k srdci. 

„Nemáš na vybranou, děvče," řekla jí toho dne, když jako několikátý den za ní přišla, „příjmy svůj osud a nevzpírej se. Tady jsi v pekle, a zde není možnost vysvobození. Dej Luciferovy svou duši a uchraň sebe samu toho utrpení. Lucifer nikdy nevyjednává. On není zajatcem času, a tebe tu nechá tak dlouho, dokud nedostaneš rozum. Ani on, v tomto případě nemá na vybranou, Eliso."

 Její slova zněla jí v hlavě ještě dlouho po té. Cítila strach a úzkost z onoho prostoru. Z podivných, chlupatých příšer, které ji hlídali dnem i nocí. Z planoucích ohňů, kolem dokola. Ze sirného zápachu a hniloby kolem. Jenže pokaždé, když Lucifer přišel, její vzdor jí nedovolil se podvolit.

 „Jsem tu, jako každý den." ozval se náhle jeho hlas, a vytrhl ji z jejích myšlenek. 

Vzhlédla k němu a rozbušilo se jí srdce. Byl děsivý. Celý plál a jeho rudé oči, jí propalovali pohledem. 

„Už mi dochází trpělivost, Eliso," cedil skrz zuby, „věř, že nebudu mít problém s tím, poslat tě na druhý břeh. Stačí jediné lusknutí mích prstů, a změníš se v pouhý prach u mích nohou. Stačí jediný můj pohled, a na vždy bude tvá duše bloudit v temnotách!" Na moment se odmlčel a přejel její zkřehlé tělo pohledem. 

Byla vystrašená, hladová a dehydrovaná. Špinavá, rozcuchaná a unavená. Strachy nemohla ani spát a sotva udržela oči otevřené. Její srdce bušilo strachy celou tu dobu, a když ho zřela ještě mocněji. A přesto, cítil vzdor a odpor z její mysli. 

Pevně semkl rty, a ve tváři mu zacukalo vztekem. Strážci by ji tu nechali klidně zemřít. Však i oni, byli bez citu a emocí. Zrovna jako on. 

Jenže ďábel poprvé zapochyboval o svém rozhodnutí. Zadíval se na zbědovanou dívku a vztekle zavrčel. 

„Jediný polibek, a budeš ještě dnes, spát v měkké posteli. Postarám se o to, aby ti nic nechybělo. Jsi ženou satana, a s jako takovou, s tebou bude zacházeno, jen mi musíš dát svou duši."