„Budete večeřet, pane?" zašeptala Vilma a automaticky se přikrčila.

 Lucifer stál zády k ní, opřen jednou rukou o krbovou římsu, v ruce držel sklenici whisky a díval se do plamenů. 

Už celý týden uplynul od chvíle, kdy strážci uvěznili Elisu. Zavřeli ji do železné klece, kterou následně vytáhli nad kamenné lože.

 Lucifer si vzal její panenství. Na vždy s ní spojil svůj život, ale bylo nutné, aby si vzal i její duši. Ale svou duši, mu musela dát dobrovolně. Protože v opačném případě, vzal-li by si ji násilím, neměl by nad ní takovou kontrolu, jakou potřeboval. Ona měla být první, která mu ji dobrovolně dá. Jako svému muži, aby jí měl zcela ve své moci. 

Každou jinou duši, kterou si kdy násilím vzal, poslal rovnou do horoucích pekel. Na druhý břeh, kde ji převzali jeho pohůnci a naložili s ní, podle jeho přání. 

„Ne!!" zavrčel vztekle. Obrátil do sebe obsah sklenice, rozzuřeně s ní mrštil do krbu a Vilma ustrašeně odběhla. 

„Tvůj vztek ti nepomůže, Lucifere." Ozvalo se za jeho zády. Bertha stojící ve dveřích si povzdechla a chápavě si ho změřila pohledem.

 Celý týden, co byla Elisa uvězněná v kleci, byl nesnesitelný. Vždycky si myslela, že to ani nemůže být horší, ale nedalo se s ním vydržet. Jeho služebnictvo se před ním schovávalo a stranilo se ho, jak to bylo možné. 

„Můj vztek!" procedil skrz zuby, aniž by se na ni otočil. Rukama drtil římsu tak, až mu její písek, začal protékat mezi prsty. Zuřil. Vztekal se a běsnil. Měl-li takovou náladu, nikdo si nebyl jistý svým životem. 

„Ještě jednu flašku whisky, Vilmo!" zařval tak nahlas, že ho jistě bylo slyšet po celém hradě.

 Vilma se vzápětí objevila ve dveřích, a s hlavou sklopenou pomalu až k zemi, ji Luciferovy podala. Ten ji zuřivě vytrhl z jejích rukou, a pak si zhluboka přihnul. Naléváním do sklenice, již se ani neobtěžoval. 

Když služka zmizela, složila si Berta ruce na prsou a přísně se podívala na Lucifera. Ona byla jediná, kterou dokázal respektovat a které by nikdy neublížil. Však právě proto, ji bůh Samuel za ním poslal. 

Ano, on byl ďábel. Byl nebezpečný již sám o sobě, natož, když měl takovouto náladu. Ale ona věděla, že jeho nálada pochází z pohnutek, které si nechtěl za nic na světě přiznat. 

Trápilo ho Elisino vězení. Nedokázal na ni přestat myslet. Každý den za ní chodil doufaje, že ji přesvědčí, ale marně. Ona paličatě raději trpěla a vzpouzela se mu. Nic nejedla a odmítala s ním mluvit. Její nenávist k němu, z ní přímo čišela. A Lucifer věděl, že strážci ji tam nechají třeba celou věčnost. Měl jedinou možnost, vzít si její duši násilím. 

„Máš přeci času dost, Lucifere," pronesla Berta naoko samozřejmě, „tvůj čas není nijak vyměřen. Ona jednou povolí. Však jak dlouho může vydržet v té kleci?" Ledabyle pohodila rameny, jakoby se nic nedělo. 

A výraz Luciferovy tváře, ji utvrdil v tom, co si myslela. Normálně by Lucifer neměl žádných výčitek, ani obav, co se stane. Normálně ne. Ale jeho otec měl pravdu, jeho srdce se probouzí. 

Hodil na ní rozzuřený pohled, dopil flašku whisky a mrštil s ní vztekle proti zdi. 

„Kruci! Máš pravdu, může mi být to lidské nedochůdče zcela ukradené!" zavrčel a jeho oči zapláli jak dva uhlíky, „nechám ji tam třeba shnít, když mi nebude po vůli. Je má žena, kruci! A když nepovolí, pošlu ji za ostatními do horoucích pekel!" Obrátil se ke skrytým dveřím vedle krbu a proměnil ve svou královskou podobu. 

„Nebude to tak jednoduché, jak sis myslel, Samuely," zašeptala, Bertha, když ho ucítila za svými zády, „je tvrdohlavý, jako mezek! Po tobě!"Povzdechla si, když Lucifer zmizel v útrobách svého hradu.