Posvátný Luciferův chrám, byl narvaný k prasknutí. Snad každý z jeho poddaných, chtěl být přítomen satanova sňatku. 

Byl to vlastně jeho trůnní sál, již od věky věků. Zde Lucifer přijímal a odsuzoval příchozí na smrt.

 Byla to obrovská kamenná místnost, linouce se pod jeho hradem. Zde byla brána do pekel. A zde se i konala Luciferova svatba. 

Dle starého zákona, sepsaného již na počátku světa, pakliže se Lucifer rozhodl oženit s lidskou dívkou, musela být panna. Mužem nedotčená. Čistého srdce i svědomí. 

Obřad se konal za přítomnosti poddaných a strážců brány podsvětí, kteří dohlíželi na jejich spojení.

 Lucifer musel svou nastávající ženu, na obětním kamení zbavit jejího panenství, a na vždy si tak přivlastnit její tělo. Ona, mu pak musela darovat i svou duši. 

Lucifer ovšem věděl, že ale právě to, Elisa nebude chtít udělat. Cítil z ní její nenávist k němu a bylo mu jasné, že strážci nařídí její uvěznění, dokud nenabude rozumu. 

Lucifer, ve své královské podobě satana, v dlouhém rudém plášti, který měl rozhalený a odkrýval jeho nahou hruď, vypadal ještě děsivěji a mocněji. 

Když se postavil před svůj trůn v čele sálu, všichni jeho poddaní poklekli. Po jeho stranách stáli dva strážci podsvětí a na kamenném loži před ním, ležela Elisa. Oblečena jen v dlouhý bílí háv.

 Strážcové ji přikovali ruce do železných okovů a začali předříkávat modlitbu. 

„Náš pane!" vykřikli po té, a všichni v sále sklopili hlavu k zemi, „satane! Vládče temnoty, jsi nejmocnější z mocných. Jsi bůh ohně, temnoty a chaosu. Tvá nesmrtelná duše touží po oběti, v podobě duše této dívky. A tvé nesmrtelné tělo, po její nevinnosti!" Oba dva přeříkávali ta slova, jako jeden muž. 

Zatímco Lucifer bez hnutí stál a díval se na vyděšenou Elisu. Na jeho tváři se nehnula ani brva. Ani známka jakékoliv emoce, ale nebylo tomu tak zcela.

 Bylo to poprvé, od začátku věků, kdy zapochyboval. Kdy se jeho srdce ptalo jeho mysli, zda ta dívka, bude ještě někdy schopna ho milovat. 

Ale nemělo by tomu být tak. Přeci ďábel si jen bere a nikdy se neptá. Nežádá, jen plení. Bez emocí a bez otázek. Bez výčitek a svědomí. A přesto..., jeho srdce zatoužilo, aby k němu cítila víc, než nenávist. 

„Satane!" vykřikli strážci a vyrušili tak Lucifera z jeho myšlenek, „vezmi si tuto dívku! Tvá mužnost a síla vstoupí do jejího těla, a na vždy se tak spojí s tvým. Její panenství ti bude patřit, jako její tělo a duše." 

Jedním trhnutím, z Elisi strážci strhli její hábit a začali se modlit. Hlasitá modlitba ozývala se sálem, zatímco Lucifer přiklekl nad její tělo a zadíval se jí do očí, plných nenávisti.

 Dívaje se na ni, rozepnul svůj poklopec, a po té ji zalehl svým tělem. Měl chuť ji říci, ať nemá strach. Pakliže je zde on, nehrozí jí smrt, ani věčné bloudění v temnotách. To by nikdy nepřipustil. Měl chuť ji říci, že zavinila si to sama svou zvědavostí, však sem nikdy nevkročila lidská noha. Ale nemohl. Místo toho se jí podíval do vyděšené tváře a jedním trhnutím pánve ji zbavil panenství.

 Celým sálem ozývalo se hlasité mručení a modlitba tak dlouho, dokud nevyvrcholil do jejího těla. Pak Lucifer zůstal chvíli tak, leže nad jejím tělem a jeho oheň je zcela pohltil. 

„Náš pane! Lucifere! Tato žena, je nyní ženou satanovou! Na věky věků!" 

„Polib mě!" vydechl Lucifer ztěžka. Vzpíral se na pažích nad jejím ležícím tělem a celý plál. Elisa však jen zatřásla hlavou k odporu. 

„Polib mě, Eliso. Prosím." Zašeptal tak, aby to slyšela jen ona, „musíš mi dát svou duši. Bez toho polibku, tě strážci uvězní." Prosebně se jí podíval do očí. Poprvé za svůj život, o něco žádal. Prosil, i když věděl, že to Elisa nikdy neudělá.

 Cítil její nenávist k němu. Odpor a vzdor. A již nyní věděl, že se stane to, čemu nedokázal zabránit ani on. 

Strážci uvězní Elisu do železné klece, kterou přivážou nad obětní kámen na tak dlouho, dokud mu svou duši dobrovolně nedá.