„Nikdy si tě nevezmu" vykřikla Elisa v euforii zděšení, „nikdy nebudu skákat, jak ty pískáš!" Její hlas zněl místností, jako ozvěna. 

Všichni se mlčky dívali na ní, a na svého pána. Něco takového, bylo zcela nemyslitelné. Čekali, co Lucifer udělá. 

Ten zprudka vypustil nahromaděný vzduch z plic. Díval se do její zděšené tváře a na moment zaváhal. 

Bylo jasné, co měl udělat. Měl ji bez mrknutí oka, zbavit jejího života. Však již vstup do jeho posvátného chrámu, byl komukoliv zapovězen. Natož lidské chátře. 

A její opovážlivost vyslovit něco takového před jeho poddanými a před samotnými ochránci brány, bylo zcela nepřípustné. Měl jedinou možnost, nechat ji zhynout v ohni pekelném. 

Jenže když se zadíval do jejích očí, zaváhal. Prostě nedokázal vztáhnout svou ruku proti ní. Vztekle zavrčel. 

Ještě se mu nestalo, aby ho něco takového potkalo. Nikdy neměl slitování, ani výčitek něco takového udělat. Nikdy, však byl vládce pekel. Vládce podsvětí.

 Emoce bylo něco, co bylo pro něj pomalu sprosté slovo, a najednou zaváhal? To se mu ale vůbec nelíbilo. 

Ale co bylo horší, nelíbilo se to ani strážcům brány. Stály vedle klečící dívky, kterou měl Lucifer zbavit života a poslat s nimi do pekla, a čekali. 

Najednou se Elisa otočila a rozeběhla se chodbou zpátky ke schodišti. Nevšimla si tedy, jak se hlava dívky zemdleně zvedla vzhůru a na její ztrhané tváři, se objevil úsměv. Její obličej se změnil v příšerný zjev hydry, a z jejího hrdla se linul skřehotavý smích. 

Lucifer se rozzuřeně otočil, a bez dalšího varování mrštil rukou proti ní. Hydra vytřeštila oči a vzápětí se změnila na hromádku popela. 

Pak se Lucifer otočil zpět, kde ještě před chvílí stála ona. Nedalo by mu žádnou práci, ji dohnat. Lusknutím prstu, by ji měl ve své moci. Ale najednou mu došlo, že to udělat nechce. Nechce ji zbavit života, však její přítomnost, byla pro něj tak osvěžující. 

Neměl tedy na vybranou. Musel ji pojmout za svou ženu, a vzít si její duši. A to takovým způsobem, kterým to udělat nechtěl.

 Doufal, že ji v tichosti pojme za svou ženu, bez emocí a svědků, a jeho otec bude spokojen. Nyní ovšem, aby zachránil její život, musel ji pojmout tak, jak mu to velel jeho úřad. 

Prastarý zákon, který pamatoval celou věčnost, mu přikazoval si ji podvolit. Vzít si ji za svou manželku zde, v posvátném chrámu a za přítomnosti svého lidu a strážců brány, ji zbavit jejího panenství a přivlastnit si její duši. 

„Ta žena," vykřikl do ticha místnosti a jeho oheň se ještě více rozhořel, „si dovolila příliš. Nýbrž mé tělo mluví jinou řečí, než má mysl. Tudíž prohlašuji, že já, Lucifer, vládce samotného Tarakosu, ji hodlám pojmout za svou manželku." 

V sále to zašumělo. Všichni do jednoho klekli na zem a sklonili hlavu až k zemi. Jen strážci zvedli ruce vzhůru a začali znovu předříkávat modlitbu.