Elisa zaváhala. Jeho naprostý klid, rezervovanost a arogance, která z něj čišela, ji vyvedla z míry. Myslela si, že ho přivede do rozpaků. Že ho rozhodí a naštve, což vlastně chtěla, však ji vytáčel k nepříčetnosti, to se ale nestalo. Díval se na ni tak, až se jí rozklepala kolena. 

„Já..." vydechla po chvíli a sehnula se pro své oblečení, „nemám hlad!" otočila se ke dveřím a vyběhla do svého pokoje. 

Zabouchla za sebou dveře a doufala, že onen divný tlak u žaludku poleví. Dopřála si dlouhou koupel, ale úleva nepřicházela.

 Hodně pozdě v noci, když se již po několikáté zastavila u okna, se zamračila do tmy. Skoro celou noc, prochodila jak lev v kleci, ale usnout nedokázala. 

Neustále na něj musela myslet. V životě nepotkala tak příšerného chlapa. A představa, že by se měla stát jeho manželkou, ji ještě více rozlítila.

 Vzdorovitě pohodila hlavou, natáhla si bílý župan a vyběhla ze dveří. Byla rozhodnuta mu sdělit, že se tak nikdy nestane. Nikdy se nestane jeho ženou. Ani kdyby ji na kolenou prosil. 

Proběhla všechny pokoje, a když vpadla do posledního, spatřila Vilmu.

 „Paní již šla spát." podívala se na ni překvapeně a dál se věnovala své práci.

 „Nehledám Berthu, ale jeho!" zamračila se Elisa, „Lucifera!"

 „Našeho pána?" vydechla Vilma a nervózně se ošila, „asi byste měla přijít ráno, paní. Nyní nemůžete s pánem mluvit." Rozpačitě sklopila zrak, a bezděčně se podívala na zeď, vedle krbu. Již ten pohled však Elise prozradil, že tam se nachází ona odpověď. 

Když Vilma odběhla, zvědavě se přiblížila ke zdi. Nebylo na ní nic zvláštního, stěna byla obložena dřevem s reliéfy a kresbami satanovými. 

Dotkla se jedné z nich. Na ní jeho hlava, trochu vystupovala nad povrch. Zasněně na ni přiložila svou ruku a v tom se stěna pohnula. 

Ustrašeně uskočila, když se před ní otevřely skryté dveře. Zamžourala do tmy. Najednou dostala strach, však temné, točité schodiště vytesané v kameni, padalo prudce dolů. 

Srdce měla až v krku, ale její zvědavost byla větší, než její obavy. Schodiště osvětlené jen loučemi na stěnách, bylo strašidelné a nekonečně dlouhé. A když konečně došla až k jeho konci, kde se před ní otevřela dlouhá, kamenná chodba, statečně postupovala dál. 

Tlumené světlo a podivné přidušené zvuky napověděli jí, že je u konce své cesty. Zastavila se za jedním z kamenných sloupů a pomalu vyděšeně vykřikla. Zakryla si ústa dlaní, aby se neprozradila a třesouce se strachy, se dívala na to divadlo.

 Velký, kamenný sál, byl plný podivných postav, ukrytých v kápích. Všichni klečeli zády k ní, čelem k trůnu. Pod ním klečela nahá dívka, s rukama vzhůru, přikovaná železnými okovy ke stropu. Vedle ní dva muži v kápích, a před ní stál on. Lucifer.

 Celá místnost zahalená do děsivé tmy, osvětlená jen loučemi posetých na stěnách, dodávala onomu obrazu ještě děsivější atmosféru. 

Dva muži v kápích, stojících po stranách klečící dívky, začali přeříkávat jakousi temnou modlitbu. Celou dobu,  monotónním, hrdelním zvukem mručení, všichni přítomní dvojici přizvukovali.

 „Nyní zhyň v ohni pekelném!" Řekl klidně Lucifer, když skončili. Přistoupil před ní a vztáhl ruce.

 V tu chvíli Elisa vyděšeně vykřikla. Věděla, co by následovalo. Že tu ubohou dívku, chtěl Lucifer spálit na popel.

 Lucifer se překvapeně otočil jejím směrem. Všichni ztuhli, ale nikdo se ani nehnul. 

„Né! Nedělej to!" vykřikla.  

Jeho pohled však nasvědčoval tomu, že si dovolila příliš.