Linnet kráčela chodbou, jejíž stěny byly pokryté těžkým dřevem a zdobené starobylými obrazy. Každý její krok doprovázelo jemné praskání parket pod jejími botami, což jí připomínalo tíhu historie, která zde byla cítit v každém koutě.

Mondwolf byl úplně jiný svět. Majestátní, tajemný, s nádechem příběhů, které v něm visely jako těžký závoj. Když se zastavila u vysokého okna, její oči spočinuly na rozlehlých zahradách, které se táhly až k obzoru. Bylo to nádherné, a přesto jí v hrudi něco jemně svíralo. Nepřipadalo jí to cizí, ale ani úplně blízké.

Byla ráda, že ji Lavinia pozvala na Mondfolf. Vlastně její návrh přišel jako na zavolání. Dovršila právě svých osmnáctých narozenin, a tedy už pro ni v klášteře nebylo místo. A jelikož neměla kam by šla, přijmula její pozvání s radostí.

Zastavila se u obrazu, který zahlédla již večer předtím, když bezradně bloudila chodbami při hledání kuchyně. Tehdy byla místnost sotva osvětlená, a tak si obraz prohlédla jen letmo. Ale teď, ve světle dne, stála naproti němu a nemohla si pomoci – fascinovaně hleděla na muže ztvárněného na plátně.

„No... ty ses ale povedl," pronesla potichu, v koutcích úst jí zacukalo. Muž na obraze měl ostré, symetrické rysy, tmavé vlasy, které dokonale rámovaly jeho obličej, a oči – ty oči! Jako jantar, plné ohně a zároveň chladné jako zimní noc. „Dobře, přiznávám," dodala s drobným uchechtnutím. „Jsi hezkej. Ale taky bych od tebe čekala průšvih. Typ chlapíka, co vyvolává u dívek slabost v kolenou, a pak je nechá v dešti čekat."

Přistoupila blíž, a i když jí přišlo absurdní, že mluví k obrazu, pokračovala: „Tak co? Kdo jsi? Zakladatel Mondwolfu? Nějaký místní hrdina? Anebo jen chlap s opravdu drahým vkusem na malíře?" Zavrtěla hlavou a naklonila ji na stranu, jako by očekávala odpověď.

„Ale musím uznat, máš pohled, co by shodil ze schodů i světici," zamumlala. „Mohl ses ale alespoň maličko usmívat, ale ne, ty musíš vypadat jako bůh hněvu."

Na chvíli jen mlčky hleděla do jeho očí, které jako by do ní pronikaly. Cítila zvláštní zachvění, které by si nedokázala vysvětlit.

„Proč mám pocit, že mě sleduješ?" šeptla. „Je to jen obraz, Linnet. Přestaň být paranoidní." Ale i přesto – něco na něm bylo zvláštně známé. Něco, co ji přitahovalo, a zároveň naplňovalo neklidem.

Nakonec si povzdychla a mírně rozpačitě ustoupila. „Tak jo. Jestli máš co říct, teď je ta pravá chvíle," řekla polohlasem, než se otočila k odchodu. „Anebo mlč navždy."

Když se obrátila zády k obrazu, měla náhle pocit, že vzduch kolem ní zhoustl. Otočila se zpět, jako by očekávala, že se obraz pohne, ale zůstával stejný. Zavrtěla hlavou, usmála se nad svou fantazií a vydala se směrem ke knihovně, kde na ní čekala Lavinia.

Celou tu dobu stál Kael v koutě chodby, neviditelný, jako stín spletený s prázdným prostorem.

Jeho jantarové oči sledovaly dívku, která se zastavila před jeho portrétem. S každým jejím slovem, s každým drobným gestem se v něm svářila dvě zcela protichůdná nutkání.

„No... ty ses ale povedl," slyšel ji zamumlat. Kaelovy oči se zúžily a jeho čelist se napjala, aniž by si toho byl vědom.

Mluvila volně, bez jakýchkoliv pochybností, a jeho obraz zkoumala s bezstarostností, která ho až bodala. Ne proto, že byla v jeho domě – to mu bylo jedno. Bodala ho proto, že ona ho nepoznává.

Jeho vlk zavrčel hluboko uvnitř, netrpělivý, rozrušený. „Proč neví? Proč necítí, kdo jsem?"

Kael svíral ruce pevně, bojoval s nutkáním ji přimět pochopit – ukázat se a křičet: „Tady jsem!" Ale věděl, že to nejde. Měla ho cítit, měla vědět. Ale ona byla bezradná, jako by pouto, které oba spojovalo, ani neexistovalo.

„Ale musím uznat, že jsi opravdu fešák," pokračovala, a jeho vlk zahučel, tentokrát ne hněvem, ale něčím, co bylo blíž k zoufalství.

Ona to neříkala tak, jak by měla. Nebyl to výraz luny mluvící ke svému alfovi – byla to dívka, neznající nic o jejich spojení, vtipkující s kusem umění.

Kaelův pohled sklouzl po jejích rysech, její jemně zakřivených rtech, lehkosti pohybu, která z ní vyzařovala.

Proč necítíš, co cítím já? pomyslel si zlostně. Každý den, co byl poblíž, cítil, jak ho její přítomnost stahuje, drtí a zároveň rozpaluje způsobem, který si ani on sám nedokázal vysvětlit.

Když naklonila hlavu na stranu a opět promluvila, jeho frustrace dosáhla vrcholu. „Proč mám pocit, že mě sleduješ?" Točil se v kruzích; její slova byla sarkastická, hravá, a přitom ho bodala přímo do srdce. Opravdu neví? Opravdu to necítí?

„Kdybys jen věděla," zašeptal téměř neslyšně, jeho hlas zmizel v tichu chodby. Neměl sílu k ní mluvit nahlas. Neměl sílu říct něco, co by mohla slyšet.

Byla blízko, ale zároveň vzdálená, jako nebe, které nikdy nedosáhneš.

Když se otočila a vydala se pryč, jeho vlk se v něm pohnul. „Luna." Jediné slovo rezonovalo jeho myslí, jeho duší.

Kael tam zůstal stát, tichý a neviditelný, sledující, jak mizí za rohem. Jeho srdce tlouklo těžce.

Tolik chtěl jediné – aby se otočila. Aby něco cítila. Ale místo toho zůstal sám, spoután neviditelností a zoufalstvím.