Náhle se otevřely dveře s jemným vrznutím a do místnosti vstoupila Nyssa. Její pokojná, a uklidňující přítomnost okamžitě změnila atmosféru pracovny. Alaric odložil sklenici na stůl a na tváři mu zahrál lehký úsměv.

„Ach, naše léčitelka přichází," pronesl s obvyklým šarmem, ale v jeho očích byla vidět úleva. „Právě včas. Možná budeš schopná zkrotit našeho drahého alfu, než začne trhat nábytek."

Kael se opřel zády o křeslo a krátce přimhouřil oči. „Přicházíš v nejlepším," zamumlal, jeho tón byl mírnější než obvykle, ale stále v něm zněla podrážděnost. „Ještě chvíli a začali bychom se prát jako dvě vlčata."

„Prát? Řekněme, že vy dva jste na to už trochu staří," odpověděla lehce, ale její tón nesl známky autority. Přelétla pohledem z jednoho na druhého, než se zastavila u Kaela. „Jsem tady, protože jsem cítila tvůj neklid. Zdá se, že vůně té dívky tě stále pronásleduje."

„Ano. Ale ona mě nevidí. Necítí, kdo jsem. A přesto její vůně... její vůně je všude. Pronásleduje mě jako stín." Povzdechl si.

„Kaeli, její přítomnost něco znamená," zašeptala a položila ruku na jeho rameno, „Nesmíš před tím utíkat. A nemůžeš ji vinit za to, že tě zatím nepoznává. Dáš jí čas, tak jako smečka dává čas tobě."

„Čas, „pronesl Kael ostře, „Čas je to jediné, co nemám. Každým okamžikem je to horší a horší."

„Možná se ti zdá, že ho nemáš, ale věř mi, že na některé věci je lepší počkat. Není to slabost, Kaeli, je to trpělivost. A ta ti nikdy nechyběla."

„Trpělivost? Víš, co prožívám, Nyso? To pouto mě nutí k ní. Drtí mě. Vůně, kterou vnímám, mě pronásleduje ve dne i v noci. A přesto... ona mě nepoznává." Jeho hlas byl ostrý, avšak hluboko v něm zaznívala skrytá bolest, kterou nedával najevo často, ani své sestře.

Nyssa se na něj chvíli dívala, jako by zvažovala své odpovědi. Nakonec se lehce pousmála. „Kaeli, já jsem tu, abych ti připomněla, že nejsi sám. Všichni jsme tu s tebou. A pokud tě to pouto k ní tak silně žene, pak si myslím, že bys to neměl brát jako prokletí. Je to dar. Možná tě to zatím bolí, ale nakonec najdeš odpovědi."

„Já nechci odpovědi, Nyso," zavrčel Kael a zabořil pohled do podlahy. „Chci klid. Chci, aby mě ta neustálá bouře v hlavě přestala ovládat."

Alaric se na sestru podíval s lehce zvednutým obočím. „Náš drahý alfa přehání. Není to klid, co chce. Je to ona. Její vůně mu říká, aby si ji vzal. Potřebuje ji. Chce ji. A abych řekl pravdu, nechtěl bych být na tvém místě ani na jedinou vteřinu," obrátil oči na alfu, „Jen si nechceš připustit, že i ty jsi zranitelný. Ale no tak, Kaeli, přiznej si to aspoň sobě."

„Jo! Tak dobře, kruci!" zavrčel alfa a naštvaně vyskočil ze židle, „Chci ji! Ale jak se zdá, ona mě ne!" začal nervózně pochodovat po místnosti, „Nikdy jsem si nemyslel, že to bude takové. Však jsem si i kruci zvykl na to, že jediná možnost, jak si ulevit, je použít své vlastní síly," vztekle zavrčel a pevně semkl ruce v pěst, „Nikdy jsem nedržel žádnou ženu v náručí, a i s tím jsem se už smířil! Jsem alfa, tedy je to můj úděl najít svou lunu. Ale doufal jsem..., že až ji najdu..." Zničeně sklonil hlavu a povzdechl si.

„Kaeli, možná je to zkouška," zašeptal Alaric a jeho výraz se změnil na vážnější, „Možná... jí osud dává šanci se zamilovat, aniž by cítila tíhu toho pouta. Protože kdyby to jen pouto rozhodovalo, nebylo by to opravdové, nemyslíš?"

„Možná," pronesl po chvíli ticha alfa. „To je ale na tom to nejhorší. Ona tam je. A její vůně... její vůně je všude. Ale já? Jsem pro ni neviditelný. To pouto, které by nás mělo spojit, ji nedrží. A já se můžu jen dívat, zatímco všechno, co ve mně je, mě táhne k ní. Ne! Tohle není osud. Tohle je trest. Jak mám být trpělivý, když ji chci tak zoufale, že to nedokážu ani vyjádřit?"