Kael kráčel dlouhou chodbou svého panství. Jeho kroky byly tiché, naprosto kontrolované, jak se dalo očekávat od někoho, kdo celý svůj život ovládal své emoce i tělo s železnou disciplínou.

A přesto, někde hluboko uvnitř, se mu něco neustále vymykalo. Nespokojené vrčení jeho vlka se ozývalo z hlubin jeho nitra, jako by na něj naléhal a zpochybňoval jeho rozhodnutí. Ticho té noci narušoval jen jemný vánek proudící mezi starými zdmi, ale Kael ho sotva vnímal.

Pevně sevřel ruku v pěst, až mu zakřupal kloub. „Luna..." to slovo ho tížilo jako břemeno, o kterém už dávno ztratil víru, že by ho, kdy mohl odložit.

Byl alfou. Silný, nezpochybnitelný vůdce svého rodu a strážce jejich tradic. Ale právě tenhle osud s sebou nesl i neustálé břemeno čekání.

Nikdo jiný, žádná jiná žena, ho nemohla vidět takového, jaký skutečně byl, dokud nenajde svou lunu – druhou polovinu své existence, která by ho doplnila a přinesla naplnění.

A tím naplněním nebyla jen symbolika. Jeho neviditelnost pro ostatní ženy ho nejen oddělovala, ale připomínala jeho vlastní osamělost. Žádná z nich – ne dívky, ne ženy, ne ty, které Lavinie přiváděla s takovou urputností – ho nikdy neviděly.

Nikdo neviděl muže, ale jen prázdno. To znamenalo, že i jeho tělo zůstávalo nepoznané. Panictví. Ta představa byla nesnesitelná, drásavá, a přesto nevyhnutelná a pravdivá.

„Já... já nejsem celý," pomyslel si hořce. „Matka zase věří, že tentokrát našla tu pravou," zavrčel do prázdna.

Lavinie. Její jméno vyslovil s takovým respektem, jaký k ní cítil jako ke své matce, a zároveň se směsicí frustrace, která ho nikdy neopouštěla. Jak mohla neustále věřit? Jak mohla být, tak slepě odhodlaná vodit mu jednu dívku za druhou, jako by se to tím mohlo změnit? Nevěděla, jaké to je. Nikdy nevěděla.

Kael si promnul spánky.

„Cítíš ji, že ano?" zašeptal do tmy, jeho hlas byl určený někomu, koho nikdo jiný neslyšel – vlkovi, který byl v něm.

Bylo to soužití, které bylo někdy téměř nesnesitelné. Jeho instinktivní druh byl vždy přímočarý, syrový ve svých touhách. Teď reagoval na Lyanninu přítomnost s takovou intenzitou, že Kael sotva dokázal udržet kontrolu nad svými myšlenkami.

Její vůně byla jako ničivá vlna, jemná, sladká a neodolatelná. Kael se nadechl zhluboka, jeho hruď se prudce zvedla, a s tím jedním nádechem se znovu ocitl v tom nesnesitelném kolotoči emocí.

„Zklidni se, stíne," sykl vlkovi uvnitř sebe. Ale ten na jeho příkaz nedbal. Místo toho vrčel na okraji jeho vědomí, neústupný a neklidný.

Zastavil uprostřed chodby, jeho tělo napjaté jako struna. Dlaně sevřené v pěst, čelist zatnutá tak pevně, že cítil, jak mu zuby tlačí na dásně.

„Dost," zavrčel tiše, jeho hlas se ztrácel v temnotě kolem něj. Ale nebylo to dost. Nikdy to nebylo dost.

Jeho vlk byl neklidný, divoký, jako by se snažil vytrhnout z pout, která ho držela. Kael cítil, jak se jeho přítomnost šíří jeho tělem, jako by se vlk snažil převzít kontrolu. „Já jsem alfa," připomněl si pevně, ale uvnitř cítil, jak se jeho odhodlání hroutí.

„Cítíš ji," ozval se hlas v jeho mysli, hlas, který nebyl jeho, ale přesto byl jeho součástí. „Cítíš ji stejně jako já. Je blízko. Je naše."

„Mlč," zavrčel Kael ostře, „Není naše. Není nic." Ale jeho vlastní slova zněla prázdně, jako by se snažil přesvědčit sám sebe.

Její vůně byla všude. Jemná, sladká, ale zároveň tak intenzivní, že ho doslova srážela na kolena.

Cítil, jak se jeho tělo třese, jak jeho mysl bojuje s touhou, která byla téměř bolestná. Nikdy předtím to necítil takhle. Ano, byl muž, zdravý muž, alfa, a jeho potřeby byly přirozené. Ale tohle bylo něco jiného. Tohle bylo jako hlad, který nemohl utišit, jako žízeň, kterou nemohl uhasit.

„Tohle je směšné," zamumlal, hlasem plným zloby, ale také zoufalství. „Já nejsem otrok svých instinktů." Ale jeho vlk měl jiný názor.

„Potřebujeme ji," ozval se hlas z hlubin jeho mysli. „Potřebujeme ji stejně jako vzduch, jako krev. Ona je naše."

Kael zavrtěl hlavou, jako by se snažil odehnat vtíravé myšlenky, „Ne," zašeptal, „Ne. Já nejsem slabý. Já nejsem..." Ale jeho slova se ztratila v tichu noci.

Jeho vlk byl neústupný.  Cítil, jak se jeho přítomnost šíří jeho tělem, jako by se snažil převzít kontrolu. Bylo to jako boj, který nemohl vyhrát, jako bouře, která ho pohlcovala.

Jeho vlk se znovu ozval, tentokrát se ještě větší intenzitou, jako by na něj křičel z hlubin jeho mysli.

„Lež. Můžeš si lhát, jak chceš, ale já vím pravdu. Ona je všechno, co jsme hledali, všechno, co potřebujeme."

Kael zhluboka vydechl, snažil se ovládnout ten chaos, který v něm vřel. Ale bylo to k ničemu. Už léta se snažil ignorovat své vlastní potřeby, svou touhu po tělesném spojení, po lásce, kterou nikdy nepoznal. Byla to bolest, kterou si nikdy nechtěl připustit – a teď byla ta bolest téměř nesnesitelná.

„Ty tomu nerozumíš," procedil skrze zuby. „Ty jsi jen instinkt. Jen zvíře." Ale i když to říkal, věděl, že to není pravda. Jeho vlk byl víc než to. Byl jeho součástí, jeho druhou tváří. A v téhle chvíli na něj křičel pravdu, kterou odmítal slyšet.

„Cítíš ji, Kaele," ozval se hlas znovu, tentokrát tichý, ale neústupný. „Její přítomnost, její vůni. To není náhoda. To je osud. Už není cesty zpět."

Prudce udeřil pěstí do zdi, až se ozvalo tiché zapraskání kamene. Ta bolest byla vítaná, byla jediná, kterou mohl ovládnout.

„Já si vybírám svůj osud," zavrčel zoufale. „A ona není jeho součástí."

Ale i když to řekl, jeho tělo mluvilo jinak. Jeho ruce byly napjaté, jeho mysl zaplavená obrazy její tváře, jejích očí, které ho nikdy neviděly – a přesto ho pronásledovaly. Jeho vlk měl pravdu. Ta myšlenka ho drtila víc než cokoliv jiného.

„Už nejsme sami," ozval se vlk znovu, tentokrát s téměř uklidňujícím tónem. „Nemůžeš to popřít. Už to víš."

Kael sevřel oči a zoufale se snažil zachytit zbytky své vlastní vůle. „Já... já nejsem slabý," zašeptal znovu, jeho hlas byl téměř zlomený. Ale uvnitř cítil, jak se zdi, které si kolem sebe vybudoval, začínají hroutit.

„Nikdy jsi nebyl slabý," odpověděl vlk tiše. „Ale ona nám ukáže, co znamená být celý."

Odlepil se od zdi a zhluboka se nadechl. Její vůně byla stále všude kolem něj, obklopovala ho jako jemný, ale neúprosný závoj. Jeho vlk byl tichý, ale jeho přítomnost byla stále cítit. A Kael věděl, že jeho boj ještě zdaleka neskončil.