Vzduch se třásl něčím, co už nebylo jen napětím. Byla to odpověď. Bylo to přijetí.

Lyanna se zachvěla, ale nebylo to strachem. Bylo to poznáním. Luna uvnitř ní odpověděla. Naplněná, pulzující, probuzená.

A Ragnar to cítil.

Jeho vlk se v něm zvedl, ne jako otázka, ne jako pochybnost – ale jako surové přijetí toho, co už bylo jasné.

„Cítíme ji. Je naše. Naše spojení teď bude dokonalé. Celé. Dechberoucí." Hlas jeho vlka zazněl pevně, hluboko a jistě, jako něco, co už nelze změnit, nelze zastavit.

Lyanna se nadechla a její hruď se zvedla pod náhlým tlakem vlastní krve, jejích vjemů, jejího pouta, které se právě naplno spojilo.

A pak... její Luna promluvila.

„Je to on," opakovalo se v ní znovu a znovu, jako ozvěna, která nemohla být umlčena. „Je to náš Alfa. Patříme k němu." Slova nebyla hlasitá. Byla v ní. Byla její součástí.

A Ragnar je slyšel. Slyšel její Lunu, zrovna tak, jako Lyanna slyšela vlka, Alfu v jeho nitru. Hlas její Luny nebyl hlasitý. Byl uvnitř ní, byl součástí jejího bytí, její podstaty. A Ragnar ho vnímal stejně jasně, jako ona teď cítila jeho vlka.

V jeho nitru zavrčelo něco hlubokého, nepopiratelného.

„Je naše. Celá. Dokonalá."

Udělal další, pomalý krok směrem k ní. Celé jeho tělo se třáslo pod náporem nesmírné touhy, kterou pocítil. Každý nerv v jeho těle byl napjatý jako tětiva. Každý sval byl napnutý, jeho dech hluboký, těžký a jeho krev hořela pod náporem něčeho, co už nemohl kontrolovat. Už to nebyla jen přitažlivost, byla to potřeba.

Byla to touha. Čistá, nepopiratelná. Byla to nutnost cítit ji celou, vlastnit ji, spojit se s ní na všech úrovních.

Jeho vlk uvnitř zavrčel, ale nebylo to varování – byl to triumf, byl to okamžik, kdy konečně ucítil její Lunu naplno.

„Přijala nás, Ragnare."

Lyanna cítila, jak její Luna odpovídá na Ragnarovu přítomnost. Byla to síla, která ji pohltila celou, která ji naplnila až po okraj. Nebylo to jen její tělo, nebyla to jen její mysl – byla to její duše, její krev, její samotná podstata, která se spojila s jeho. Zachvěla se, její Luna v ní se rozhýbala a odpověděla na něj s nečekanou silou, takovou, že se jí zatajil dech.

„Chce nás. Touží po nás."

Lyanna se zachvěla, její tělo se napjalo pod náporem touhy, která ji pohltila. Byla to touha být jeho, patřit mu, spojit se s ním na všech úrovních.

„Cítím tě," zašeptala sotva slyšitelně, ale její hlas nesl v sobě vše, co právě prožívala.

Ragnarovy oči se zaleskly, jeho vlk uvnitř něj zavrčel, ale nebylo to varování – bylo to vítání, bylo to přijetí.

Pak ucítila, jak její Luna odpovídá na Ragnarova vlka, jak se jejich energie proplétají, jak se jejich pouto stává nepopiratelným. Byla jeho. Celá. Bez výhrad. Bez pochybností.

„Chci tě," vydechla hlasem plným emocí, touhy a přijetí.

Ragnar cítil, jak jeho krev odpovídá na volání její Luny, jak se jejich energie proplétají, jak se jejich spojení stává něčím víc než jen poutem. Bylo to naplnění. Byla to nevyhnutelnost.

„Cítím tě," zašeptal, jeho hlas byl zastřený, hluboký, nesoucí v sobě všechnu touhu, která ho pohlcovala. „Jsi moje," řekl tiše, ale jeho slova nesla váhu celého světa. „Celá. Každý tvůj dech, každý tvůj pohyb, každá část tebe patří mně."

Lyanna se zachvěla, její Luna odpověděla na jeho slova, na jeho přítomnost, na jeho vlka, který ji vítal.

„A já patřím tobě," dodal Ragnar, jeho hlas byl teď měkčí, ale stále plný nepopiratelné pravdy. „Navždy."