Noc byla hluboká a černá jako samet, a přesto Lyanna necítila klid. Mysl jí pracovala, myšlenky se jí míhaly jako hvězdy na obloze, roztěkané, neklidné, nezadržitelně se vracející zpět. K němu.

Přitáhla si deku kolem těla, ale chlad, který cítila, nepřicházel z místnosti. Byl uvnitř ní.

Ležela na zádech, oči upřené do stropu, ale nebyl to strop jejího pokoje, co viděla. Byly to jeho oči. Byla to ta chvíle, kdy se na něj podívala jinak než kdykoliv předtím. Kdy její Luna reagovala, kdy v ní něco trhlo. A přesto... přesto tomu nechtěla uvěřit.

Nemohla spát. Nemohla přestat myslet na to, co ji tížilo. Nedokázala přestat myslet na Ragnara. Na vlka, který byl jejím stínem a ochráncem.

Nikdy ho neviděla tak, jak byl na obraze. Jen jeho vlka. Jen jeho surovou podstatu a sílu, nezpochybnitelnou přítomnost.

Ale přesto… přesto měla pocit, že tehdy, v jediném letmém okamžiku, ho opravdu zahlédla.

Převalila se a pod látkou přikrývky jí běželo chvění až ke konečkům prstů. Neměla na to myslet. Nemělo to mít význam.

Ale mělo.

Vzduch v místnosti byl těžký, jako by ji svíral.

Pak aniž by přemýšlela, vstala a chodidly se tiše dotkla studené podlahy. Její tělo se zachvělo, když ji na mysl přišla vzpomínka na něj.

Zabalila se do hebkého županu a pak bez rozmýšlení vykročila ze dveří.

Nevěděla, co chce vidět. Ani proč jde.

Ale šla.

Její kroky se nesly prázdnými chodbami jako ozvěna myšlenek, které ji tížily. Směřovala do Ragnarova křídla, aniž by si to plně uvědomovala.

Když se ocitla před jeho částí zámku, její dech se zadrhl. Byla to zvědavost, nebo něco jiného?

Přísahala by, že ji něco táhne. Nějaká neviditelná síla, která ji poháněla stále vpřed.

Chodby byly temné, hluboké, jako by je obklopoval samotný stín noci.

Její dech byl sotva slyšitelný, její kroky se nesly podél chladných kamenných zdí, až konečně… na konci temného průchodu zahlédla světlo.

Její srdce zrychlilo a tělo odpovědělo dřív než mysl.

Udělala krok. Pak druhý.

Zatajila dech a na okamžik zaváhala. Neměla by tu být. Neměla sem jít. Ale zvědavost byla silnější.

Pomalu, téměř neslyšně, přiložila ruku na dveře a pak potichu vstoupila. Místnost byla tichá, klidná, jen oheň v krbu tiše praskal.

A pak ho uviděla.

Stál před krbem. Jeho postava byla skutečná. Hmotná. Živá.

Opíral se o římsu krbu a jeho pohled byl ztracen v plamenech. Jako by tam hledal odpovědi, které nechtěly přijít.

Na okamžik přestala dýchat. Nebyl to jeho vlk.

Byl to on.

Jeho široká ramena vrhala dlouhé stíny, černý plášť se mu volně opíral o tělo, rozhalený tak, že odhaloval jeho nahou hruď. Byl vysoký, mohutný, jeho přítomnost byla zdrcující.

A pak se otočil.

Jejich oči se střetly, a v ten okamžik si uvědomila pravdu.

Ona ho viděla.

 Zalapala po dechu a zvedla oči k jeho obličeji. Jeho jantarový pohled byl překvapený.  Pochopil.

Lyanna se nadechla, ale vzduch v místnosti byl těžký. Jako by se chvěla sama realita kolem ní.

Stála uprostřed Ragnarova pokoje, pod tíhou té jediné pravdy, která ji zasáhla jako úder. Viděla ho.

Ne jeho vlka. Viděla Ragnara.

Někdy přemýšlela, jaký asi je. Jak vypadá, když není jen svým stínem.

Ale teď tu byl. Skutečný. Živý.

Opřený o římsu krbu, zahalený jen do rozhaleného pláště, jeho tmavé vlasy spadaly kolem pevné čelisti, a jeho jantarový pohled ji celou spaloval.

Ticho mezi nimi nebylo obyčejné. Bylo to uvědomění.

Nevěřil tomu. Ale stejně jako ona… věděl, že je to pravda.

Lyanna se chvěla, ale nepohnula se. Nemohla, protože všechno v ní jí říkalo jedinou věc, neutíkej.

Ragnar udělal krok směrem k ní.  Pomalý. Hluboký.

A v tu chvíli se její Luna probudila.