Les byl tichý. Jen šum listí a vzdálené houkání sovy narušovalo jeho klid. Kael seděl na okraji teritoria, kam se uchýlil vždy, když jeho mysl potřebovala rozvázat všechny myšlenky a přijmout pravdu, která se mu vzpírala.

Dnes však už nebylo co zvažovat.

Lyanna nebyla jeho.

Celou dobu se snažil chápat své pocity. Lyanna k němu patřila. Nebo spíše - měla k němu patřit.

Tak proč to nikdy nebylo dost silné?

Celou tu dobu v sobě měl zvláštní rozpor. Přitahovala ho, jeho Alfa ji přijal, ale stále tu bylo něco, co ho drželo zpátky. Nevěděl proč, nepochopil to. Až teď.

Jeho pocity nikdy neměly stejnou sílu jako Ragnarovi. Nebyly takové, jaké měly být.

Viděl to v Ragnarovi. Cítil to z něj.

Viděl Ragnarovi pohledy. Cítil jeho sílu. Tu nezpochybnitelnou sílu, která nenechávala prostor pro pochybnosti, pro otázky, pro zdrženlivost.

Touha, která se z jeho bratra šířila, byla nezastavitelná, jako proud divoké řeky, která nemůže změnit svůj směr. Kael ji vnímal tak silně, že nebylo pochyb - Lyanna patřila jemu.

Kael se nadechl a zavřel oči. Už věděl.

Viděl to. Cítil pravdu.

Bylo to tak jasné, až se mu chtělo zasmát. Jeho city nikdy neměly skutečnou hloubku. Byly jen slabým odrazem toho, co cítil Ragnar.

A proto si ji nikdy nevzal. Proto se vždy držel zpátky.

Protože kdyby byla jeho Luna... nedokázal by se ovládnout. Nikdy. Zrovna tak, jako se nedokázal ovládnout jeho bratr.

Teď už rozuměl.

Lyanna nebyla jeho osud. Ale on ten svůj teprve pocítí.

A právě proto odolal. Protože kdyby byla skutečně jeho Luna, nikdy by to nedokázal.

Ragnar by za ni shořel. A Kael to cítil. Celou svou bytostí to cítil.

A v tu chvíli pochopil, že Lyanna mu nikdy nepatřila.

Ale jeho Luna... někde tam venku, daleko, čekala.

Vítr se náhle pohnul. Lehký, téměř neznatelný závan mezi stromy a Kael se instinktivně narovnal. Zavětřil. Zalapal po dechu. Celé jeho tělo se rozeznělo.

A pak to přišlo.

Vůně.

Jemná. Sotva postřehnutelná. Ale přesto ho zasáhla jako úder. Náhle, nečekaně, bez varování.

Nebyla jako Lyannina. Nebyla sladká, omamná. Nebyla měkká.

Byla syrová. Syrovější než cokoli, co kdy cítil.

A pak mu hlavou probleskla myšlenka - Ragnar.

Jeho bratr kdysi cítil totéž. Stejný pocit měl, když poprvé ucítil Lyannu. Stejný, který ho přinutil vrátit se zpět, přivolán nepopiratelnou silou osudu.

Tentokrát to byl on, kdo ucítil volání. Nebylo to ovládání. Nebylo to nutkání. Byla to síla. Něco starého, primitivního, co ho srazilo na kolena.

Když byl sám. Daleko. Vyhnaný. Tehdy ho ta vůně zavolala zpět. Přivedla ho k Lyanně.

Kael přivřel oči.

Tentokrát to byl on, kdo ucítil volání.

Zapotácel se. Nebylo kam uniknout.

Vůně... ta vůně.

Přicházela z dálky, z nesmírné vzdálenosti, a přesto se mu zdálo, jako by se vryla hluboko do jeho kostí, jako by ho našla přes propasti času a prostoru. Jako by ho volala.

Nebyla to pouhá přítomnost. Nebyla to zvědavost. Byla to neodvolatelnost.

Sevřel čelisti. Jeho tělo reagovalo dřív než mysl.

Přiměl se nadechnout. Znovu. Hlouběji. Tentokrát to bylo jasnější.

Jistější.

Vůně byla divoká, jemná, ale zároveň nesmírně důrazná. Nepřikazovala. Nežádala.

Byla skutečností.

Byla tím, čím byla Lyanna pro Ragnara.

Kael sevřel prsty do dlaní. Chápal. Konečně nadobro pochopil tu sílu, která Ragnara přinutila se vrátit a vzít si, co mu patří.

Sklonil hlavu a jeho tělo se nepatrně zachvělo.

„Takže takhle to vypadá. Tak takhle to začíná." Zašeptal jeho vlk.

A někde mezi stíny Ragnar zvedl hlavu.

Cítil to také.

Bylo to nepřipravené, syrové, jako blesk, který se mu rozletěl páteří.

Jeho bratr ucítil svoji Lunu.