Kael Ardyn von Mondwolf, tiše stál ve stínech, jeho jantarové oči sledovaly každé Lyannino gesto. Pohybovala se chodbami s nejistotou, přesto s jistým odhodláním, které ho zaráželo.

Její kroky byly lehké, ale v tichu nočního panství zněly téměř příliš hlasitě. Slyšel její tichá slova, která si pro sebe mumlala, jako by se snažila zahnat svůj neklid. Bylo to zvláštní, protože jen málo lidí, kteří prošli tímto domem, mělo potřebu mluvit k sobě. Ona to dělala přirozeně – nezvykle lidsky.

Ale to nebylo to, co ho znepokojovalo. Vůně. Její vůně ho doslova ochromovala.

Byla jemná, a přesto pro něj neuvěřitelně intenzivní, jako kdyby se kolem něj obtáčela a nutila ho zhluboka dýchat. Jeho vlčí instinkty, obvykle tak klidné a pod kontrolou, začaly pulsovat jako bouře, která se v něm vzmáhala.

Tohle se nikdy předtím nestalo. Jako alfa měl smysly mnohem ostřejší než většina vlků, dokázal zachytit pachy na kilometry daleko. Ale její vůně? Ta byla jiná. Zdálo se, že proniká přímo k němu, jako by ho volala k sobě. A to ho dovádělo k šílenství.

„To je jen frustrace," zavrčel si pro sebe tiše, přičemž zatnul čelist, aby potlačil vnitřní neklid. „Nic jiného to není." Před očima měl stále obrazy všech těch dívek, které Lavinie přivedla. Vždy tvrdila, že to bude jinak, že tentokrát „našla tu pravou". A vždy to skončilo stejně – planou nadějí a prázdnem.

Kael si přál věřit, že je tentokrát jiná. Ale jak mohl? Už dávno se vzdal naděje, že někde existuje jeho luna. Lavinie mohla věřit, jak chtěla, ale on věděl své. A přesto... něco na této dívce ho nutilo pochybovat o jeho vlastním přesvědčení.

„Ještě mě nevidí," zamumlal tiše, téměř si to neochotně přiznával. Kdyby byla jeho luna, naladila by se na jeho přítomnost. Cítila by ho, vnímala by jeho blízkost i ve své nejniternější podstatě. Ale ona byla nevědomá. Procházela chodbami, aniž by cokoli tušila – jeho přítomnost pro ni byla neviditelná. „To znamená, že není ta pravá," pokračoval sám pro sebe, i když ta slova nezněla tak definitivně, jak chtěl.

A přesto, jeho vlastní tělo, jeho vlk, jako by odmítalo jeho logiku. S každým jejím krokem cítil, jak jeho vlastní neklid sílí. Ta vůně – jemná a sladká, ale naplněná něčím hlubším, něčím neuchopitelným – mu připadala, jako by se mu zarývala do samotného nitra. Nutkání se k ní přiblížit bylo téměř neovladatelné, ale Kael se pevně držel zpátky. To bylo šílenství.

„Jsi jen další dívka, kterou přivedla Lavinie," zamumlal si, jeho hlas byl napjatý a plný zloby. „Další falešná naděje. Nic víc." Přestože ta slova vyslovil, sám sobě nevěřil.

Kael si olízl suché rty, jeho jantarové oči neochvějně sledovaly, jak Lyanna zahýbá za roh a mizí mu z dohledu. Ale její přítomnost zůstávala, jako by její vůně vyplnila každý kout kolem něj. Zhluboka se nadechl, aby potlačil frustraci, ale tím si jen způsobil další ránu – vůně byla všudypřítomná, dráždivá, jako by se dostávala pod jeho kůži.

Jeho vlk uvnitř něj zařval, nutkání bylo stále silnější. Ale Kael, alfa, který byl zvyklý na kontrolu, tu bouři v sobě umlčel.

„To nic neznamená," zavrčel na svého vlka. „Jen se snažíš nalézt něco, co tam není." Ale hluboko uvnitř sebe už věděl, že to není pravda.

Kael si promnul tvář, jeho tělo bylo napjaté jako struna. Zastavil se u okna, kam dopadalo bledé měsíční světlo, a zavřel oči. Jeho vlk byl jiného názoru. Cítil jeho neklid, jako snad poprvé v životě.

„Proč tak vyvádíš?" zašeptal, jeho hlas byl ostrý a unavený zároveň. „Jen další dívka. Nic víc." Ale jeho vlk odmítal utichnout.

„Cítíš ji, že ano?" pokračoval a jeho hlas zněl skoro výsměšně, zaměřený na svého vlastního společníka. „Myslíš si, že je něco víc. Ale už jsme tohle zažili. Vzpomínáš? Kolikrát jsme už doufali? A kolikrát to byla jen planá naděje?" Zavrtěl hlavou a sevřel dlaně v pěst.

Ale jeho vlk neodpověděl slovem. Nemusel. Jeho hlas byl instinktivní, syrový, plný touhy a něčeho, co Kael odmítal pojmenovat. A on to věděl. Cítil vůni té dívky všude kolem sebe, její přítomnost byla nesnesitelná.

Kael zavřel oči a soustředil se na pocit, který se mu šířil tělem. Šelma uvnitř něj neklidně zavrčela, jako by chtěla vytrhnout kontrolu z jeho rukou.

„Mlč, můj stíne," zašeptal tichým hlasem, plným zloby. Jeho vlastní dech se mu zdál příliš hlasitý.

Vlk uvnitř něj na jeho pokyn neodpověděl, ale ani neutichl – jeho přítomnost zůstávala neochvějná, jako těžký stín, který nikdy nemůže setřást.