Měsíc stál vysoko na obloze a les pod ním dýchal tichou noční melodií, jako by věděl, že se něco mění.

Lyanna pomalu kráčela zahradou, její kroky byli tlumené rosou, jež pokrývala trávu. Nemohla spát. V hrudi cítila zvláštní tíhu, kterou si nedokázala plně vysvětlit.

V posledních dnech něco narůstalo v jejím nitru, něco nevysloveného. Myšlenky, které jí přicházely do hlavy, byly nejasné, ale neodbytné. Ragnar. Vždy tam byl. A přesto ho stále odmítala přijmout. Myšlenky na Kaela, se pomalu ale jistě ztrácely za mnoha silnějšími pocity.

Její prsty bezmyšlenkovitě přejely po dřevěné opěrce lavičky – a pak se zarazila. Na povrchu ležel malý, tmavý kámen. Jeho hladký povrch odrážel měsíc jako zrcadlo. Natáhla ruku, vzala ho do dlaně. A v té chvíli si všimla znaku.

Vyrytý symbol byl pokrytý krví.

Její srdce se sevřelo. Cítila, že se jí dech zrychlil, její prsty jemně sklouzly po ztvrdlé vrstvě rudého pigmentu.

Nebyl to obyčejný dar. Nebyla to náhoda. Ragnar jí zanechal něco, co bylo součástí jeho samotného. Nebylo pochyb – jeho krev byla obětována pro tohle znamení.

Instinktivně přiložila kámen k srdci. Cítila v něm sílu, ochranu, ale i hlubší přiznání, které slovy nemohlo být vyjádřeno.

Mezi stíny stromů Ragnar stál, jeho jantarové oči zářily v šeru. Viděl ji. Viděl, jak pochopila. Viděl, že to přijala.

≈≈≈

Místnost byla tichá, jen jemné praskání svící rušilo její klid. Levandulová vůně se lehce vznášela vzduchem, ale Lavinia ji sotva vnímala.

Seděla nehybně v galerii před zdí pokrytou obrazy, její pohled přejížděl po plátnech, která si tolikrát prohlížela – a přesto nyní působila jinak.

Vzpomínala na chvíli, kdy zde byla s Lyannou. Dívala se do míst, kam hleděla Lyanna se zalíbením a s láskou. A pak ji to došlo.

Přesně si vybavila její pohled, soustředěný, klidný, a přesto plný něčeho nevysloveného. Tehdy sledovala obrazy s něčím hlubokým v očích.

Lavinia znovu přejela pohledem po stěně. Šest obrazů. Vždy jich tu bylo přeci šest.

Dva Alfové. Dva bratři. Portréty, které zachycovaly jejich přeměnu – lidské tváře, rozpůlené mezi jejich skutečnou podobou a vlkem. Každý obraz zde měl své místo. Každý měl svou pravdu.

Ale tehdy... tehdy Lyanna viděla jen tři.

Laviniina mysl se rozeběhla, její prsty sevřely látku šatů v klíně. Proč jen tři? Proč Lyanna tehdy vnímala jen polovinu té místnosti?

Pak to konečně pochopila.

Lyanna se zamilovala do portrétu svého prince.

Jenže tím princem nebyl Kael. Celou tu dobu vnímala jen jeho portréty – Ragnarovi.

Obrazů sice bylo šest, ale Lyanna celou dobu viděla pouze polovinu místnosti, část věnovanou Ragnarovi. Kaelovy obrazy její mysl tehdy přehlížela, jako by pro ni nebyly podstatné.

Celou dobu její Luna vedla její pohled jen k Ragnarovi. Celou dobu její intuice ukazovala pravdu.

Až dnes si Lavinia uvědomila, že Lyanna nikdy nesměřovala ke Kaelovi. Celou dobu to byl Ragnar.

Prsty jí neklidně sklouzly po hedvábné látce jejího šatu, její srdce bilo prudčeji. Celá smečka očekávala, že Lyanna patří Kaelovi. Celou dobu se na to upínali. Ale obrazy, její vize, její intuice... vedly ji k jinému jménu.

S hlubokým nádechem se postavila, její mysl se rozeběhla.

Ragnar a Lyanna. To bylo spojení, které nikdo nečekal.

≈≈≈

Další den se Lyanna procházela zahradou. Zastavila u své oblíbené lavičky a zamyšleně přejížděla rukou po zábradlí. Její myšlenky byli stále uvězněné v tmavém kameni s krví. Nemohla přestat přemýšlet o Ragnarovi.

Když její pohled padl na opěradlo, na kterém ležela černá růže, rozbušilo se jí srdce.

Pomalu k ní vztáhla ruku. Nebyl tu žádný vzkaz. Žádná slova. Jen květina, jejíž krása jí připomněla Ragnarovy oči.

Byla černá. Zvláštní. Tak vzácná. Její prsty se dotkly jemných lístků, její srdce se sevřelo. Nebyl tu žádný vzkaz, žádná slova. Jen květina, jejíž temná elegance jí připomněla Ragnara.

Cítila, že se jí zrychlil dech. Bylo to gesto. Bylo to přiznání.

A tam, mezi stíny, Ragnar tiše čekal.

Jeho oči se nehnuly z její postavy, sledoval, jak její prsty přejíždějí po sametových lístcích černé růže. Viděl, jak ji hladí s opatrností, jako by se bála dotknout něčeho tak čistého, tak osobního.

Viděl, jak její srdce pochopilo.

Nebyl blízko, a přesto vnímal její každý pohyb. To, jak pootevřela rty, jak sevřela květinu v dlani. Svírala ji, jako by k ní patřila – jako by ji uchovávala stejně jako myšlenku na něj.

Ragnar stál nehybně, jeho dech byl klidný, ale hluboký. Nechával ji to přijmout. Nechával ji cítit jeho přítomnost, aniž by se přiblížil.

Věděl, že to pochopila. Věděl, že si jeho gesto vezme s sebou.

A tak tam zůstal. Ještě chvíli.

Než se ztratil mezi stromy.

≈≈≈

Když se Lyanna vrátila do svých komnat, její srdce tížilo něco, co neuměla pojmenovat. Cítila ho.

Zamyšleně se posadila na svou postel a když bezděky sáhla na svůj polštář, její prsty se dotkly něčeho, co tam dříve nebylo.

Lyanna na okamžik ztuhla, její prsty jemně přejely po spletených vláknech talismanu. Byl pevný, ale zároveň jemný, jako by v sobě nesl něco hlubšího než jen obyčejný dar.

Zvedla ho do světla svíčky a pozorně si ho prohlédla. Nebyl to náhodný předmět – každé vlákno bylo pečlivě spletené, každá část držela svůj tvar, jako by ji někdo utvářel se zvláštní pečlivostí.

Ragnar.

Bylo to jeho srst. Jeho dotek. Bylo to něco, co mu patřilo, něco, co jí zanechal...

Její srdce se sevřelo. Nebyla to jen ochrana. Nebyl to jen tichý důkaz jeho přítomnosti. Byl to slib.

Opatrně sevřela talisman v dlani, přitiskla ho k srdci. Její Luna v ní slabě zavibrovala, jako by reagovala na jeho přítomnost. Bylo to skutečné. Bylo to silné.

Mezi stíny lesa stál Ragnar a čekal. Nebyl daleko. Věděl, že ho našla.

Cítil, že pochopila.

A přesto se neodvážil přiblížit. Ne teď.

Protože už brzy... už brzy se jejich cesty protnou tak, jak bylo nevyhnutelné.