Jemný vánek se proháněl mezi stromy a čeřil hladinu lesního jezírka, kde se třpytila odlesky měsíce. Lyanna stála na okraji a její odraz se lehce vlnil ve vodě.

Nemohla spát. Byla už noc a měla by se bát takto sama, ale něco ji říkalo, že strach mít nemusí. Jako by podvědomě tušila přítomnost kohosi, koho její srdce zatím odmítalo přijmout. Nebo si spíše přiznat, že něco cítí.

Nebyla sama – to cítila. Její mysl možná odmítala přijmout, co její nitro vědělo už dávno, ale bylo to tam, v každém nádechu, v každém kroku. Nebyl to strach, nebyla to nejistota. Byl to zvláštní pocit klidu, jako by někdo neviditelný bděl nad každým jejím pohybem.

Její pohled bloudil mezi stromy,a snad doufala zahlédnout to, co už věděla. Něčí přítomnost, která ji obklopovala. Něčí oči, které ji sledovaly. Nebo spíše... chránily.

Ragnar byl ve stínech, nehybný, jeho vlk neustále napjatý. Nepřestal ji sledovat ani na okamžik, jeho pohled byl jako tichý slib, že jí nikdy nebude ublíženo, dokud bude poblíž.

Lyanna nevěděla, proč necítí strach. V této samotě, která by každému jinému v její situaci přinesla neklid, cítila jen tichý klid. Kousek v její nitru jí šeptal, že ta přítomnost je důvodem. Že někdo tam, v temnotě, ji chrání. Někdo, koho se zatím neodvážila pojmenovat.

Jedním pohybem vyklouzla z šatů, které zanechala na blízkém balvanu, a vstoupila do vody. Byla klidná, téměř uvolněná – zdánlivě noční ticho ztišilo všechny její neklidné myšlenky.

Ze stínu stromů ji pozoroval Ragnar. Jeho vlk se vzpíral. Tělo měl napjaté a touha v něm rostla s každou vteřinou.

Pohled na její nahotu, na lehkost, s jakou se pohybovala, byl mučivý. Její kůže vypadala pod měsíčním světlem jako hedvábí, její každý pohyb v něm vyvolával další vlnu neovladatelné přitažlivosti. Vlk zavrčel v jeho nitru, nesmlouvavým a vášnivým hlasem.

„Je naše," zašeptal vlk. „Je to naše Luna. Cítíš to. Vidíš to."

Ragnar se zhluboka nadechl, snažil se udržet kontrolu.

„Ne," odpověděl ve své mysli. „Ne teď. Ne takhle." Jeho vlk však odmítal ustoupit.

„Proč čekat? Ona nás potřebuje. A ty to víš. Tak proč popíráš, co je nevyhnutelné?"

Lyanna ponořila své tělo do vody a na chvíli zmizela pod hladinou. Ragnar měl pocit, že se mu na vteřinu zastavilo srdce. Když se znovu vynořila, voda stékala po jejím těle a odrážela světlo měsíce jako diamanty.

Ragnar musel zavřít oči, aby alespoň na okamžik umlčel touhu, která v něm narůstala.

Když pak konečně vystoupila z vody, vlasy mokré a přilepené k ramenům, natáhla se po osušce ležící na kameni.

Ragnar ji stále pozoroval, jeho vlk se dral ven, ale on ho držel zpátky, ale každý sval v jeho těle byl jako natažený luk.

Teprve když byla zabalená do osušky, vykročil ze stínu. Jeho krok byl tichý, ale dostatečně zřetelný, aby ji upoutal.

Lyanna se otočila a její oči se střetly s jeho jantarovým pohledem. Na okamžik neřekla ani slovo, jen ho pozorovala.

Neucukla, neodvrátila pohled. A on viděl, jak z jejích očí zmizel jakýkoliv náznak strachu, jak její výraz změkl. Nebylo v ní nic, co by naznačovalo odpor nebo stud.

Cítil mezi nimi tenký neviditelný most, který je spojoval, a přesto zůstal na svém místě.

Jeho vlk vrčel s touhou, ale Ragnar nepřekročil hranici.

Lyanna zůstala stát, její dech se trochu zrychlil, ale oči měla stále upřené na něj. Něco v jejím nitru jí říkalo, že není důvod se bát – ne jeho. Bylo to poprvé, kdy si uvědomila, že jeho přítomnost ji uklidňuje, místo aby ji zneklidňovala. Ragnar nakonec ustoupil zpět do stínů lesa, a jeho jantarové oči na ni zůstaly upřené až do poslední chvíle.

Lyanna zůstala sama, ale něco se v ní změnilo. Cítila, že mezi nimi existuje něco, co stále nedokázala pojmenovat, ale co se nedalo ignorovat.

Pomalu si oblékla šaty, její mysl stále zaměstnaná pocitem, který ji obklopoval. Jemně přejela rukou přes látku, když upravila své mokré vlasy, a odložila osušku na kámen.

Věděla, že není sama – věděla, že vlk, který ji pozoroval, neodešel. Jeho přítomnost byla stále tak silná, jako kdyby stál přímo vedle ní.

Otočila hlavu směrem k lesu, kde tušila jeho jantarové oči.

„Vím, že jsi tam," zašeptala, její hlas byl tichý, ale jistý. Nebyl to příkaz ani výčitka – bylo to přiznání.

Udělala první krok směrem k temnotě mezi stromy. Neměla obavy. Naopak – s každým krokem cítila sílící přesvědčení, že se vydává za někým, kdo ji chrání, kdo ji zná.

Vzpomněla na ten zvláštní okamžik na mýtině, kde ji obklopovala smečka vlků. Byla tehdy jediným člověkem mezi nimi, ale přesto vnímala každé slovo, každé zavrčení, jako by s nimi sdílela společný jazyk. Nejdříve to připisovala adrenalinu, který proudil jejím tělem, a intenzitě chvíle, kdy ji Kael veřejně zřekl. Ale později, když na ten okamžik vzpomínala, uvědomila si, že to bylo něco víc.

To, jak rozuměla jejich hlasům, nebylo náhodné. Bylo to jako ozvěna v její mysli – jejich slova se nesla vzduchem, a přesto je slyšela, cítila, chápala. Nevěděla, jak je to možné, ale cítila, že to bylo přirozené. Jako by s nimi sdílela kus své duše, aniž by si to uvědomovala. Možná to bylo něco, co bylo spojeno s její Lunou – schopnost vnímat jejich vnitřní svět a být jeho součástí.

A teď, když tam tak stála a hleděla na vlka skrytého ve stínu stromů, věděla, že pokud promluví, uslyší jeho hlas. Porozumí mu, tak jako na té mýtině porozuměla smečce. Nebylo pochyb. Byla si tím tak jistá, jako by to bylo součástí její vlastní podstaty.

„Ragnare," zašeptala, tentokrát hlasitěji, její oči putovaly mezi stíny, které objímaly les.

Zahlédla pohyb – pomalý a nenápadný. Vlk, který se zjevil před ní, byl mohutný a fascinující. Lyanna si všimla, jak napjatě stojí, jak každý jeho sval odráží sílu a odhodlání. Ale co ji uchvátilo nejvíce, byly jeho oči. Jantarové a hluboké jako sama noc.

Nohy ji nesly bez váhání, jako by měla jasno v tom, kam směřuje. V hloubi jejího nitra se probouzela touha porozumět, poznat jeho tajemství.

Ragnar zatajil dech. Viděl její pohyb, cítil její odhodlání. Jeho vlk se napjal a zašeptal do jeho mysli: „Přichází k nám. Už nemáme důvod čekat."

Lyanna se zastavila přímo před stíny lesa, kde Ragnar stál.

„Neschovávej se," zašeptala, její hlas byl klidný, ale rozhodný. V její očích byla jistota, která říkala, že ví, kdo tam stojí – že ví, kdo ji chrání.

Ragnar udělal krok vpřed, pomalu, aby ji nevyděsil. „Nemusíš se mě bát," řekl jemně, přesto pevně.

„Já se tě nebojím," odpověděla bez zaváhání. „To jsi ty, že ano?"

Ragnar cítil, že nemůže dál skrývat pravdu. „Ano," přiznal nakonec. „Jsem tvůj ochránce. Od chvíle, kdy jsem tě poprvé spatřil, jsem věděl, že tě musím chránit – že tě musím ochraňovat, ať už jsi kýmkoliv."

„Proč?" vydechla. Cítila, že jeho slova nejsou prázdná, že jsou skutečná.

„Protože... „odvážil se ještě blíž, „Tvá přítomnost je jako světlo v mém životě. A moje duše – můj vlk – tě uznává jako svou Lunu."

Lyanna na okamžik ztuhla, její oči se však nevzdálily od jeho. Viděla v nich pravdu, kterou nemohl skrýt, i kdyby chtěl. Pomalu k němu přistoupila, až byla jen na dosah ruky.

Chvíli mlčeli – jeden druhého sledoval, jako by v tichu hledali odpovědi. Lyanna cítila, jak její srdce zrychlilo, ale nebylo to strachem. Bylo to něčím nepojmenovatelným, silnějším.

Přiblížila se ještě blíž, až nakonec natáhla ruku a jemně se dotkla jeho srsti. Ragnarovy svaly se pod tím dotykem napjaly, ale nezareagoval jinak. Jeho jantarové oči zůstaly zamčené na jejím pohledu.

„Proč?" zašeptala, aniž by věděla, co vlastně chce slyšet. Ale Ragnar odpověděl jen svou přítomností. A to jí na chvíli stačilo.

Když Lyanna nakonec odtáhla ruku, vlk o krok ustoupil zpět do stínů. Ale jeho oči ji neopustily.

A ona věděla, že tam bude – ať už ho uvidí, nebo ne.