Měsíční světlo se snášelo na zahradu panství Mondwolf. Paprsky bledého světla se leskly na hladině jezírka, jako by střežily tajemství, která se v té chvíli odehrávala.

Ragnar stál ve stínech stromů, jeho vlčí podoba téměř splývala s tmou. Přesto, každý jeho sval byl napjatý, každé zavětření jeho čenichu bylo soustředěné. Jeho vlk jej nutil být blízko – blízko ní.

„Je to ona," šepnul vlk hluboko uvnitř něj. „Je to naše Luna. Naše světlo. Naše všechno."

Ragnar se na chvíli pokusil ten hlas umlčet, ale uvnitř sebe cítil, že mu dochází argumenty. Tolik nocí bojoval proti této myšlence, proti tomuto pocitu, jen aby ochránil pouto, které kdysi bylo mezi Kaelem a Lyannou.

Ale jak dlouho mohl své vlčí instinkty ignorovat? Jeho lidská stránka se zdráhala, přemýšlela, ale vlk věděl. Vlk byl jistý.

Jeho pohled padl na Lyannu, která seděla na kamenné lavičce poblíž jezírka. Byla zahalená stínem melancholie, její ruce neklidně spočívaly v klíně. Ragnarovi se sevřelo srdce. Její křehkost ho přiváděla k šílenství, ale zároveň ho poutala jako nic jiného. Jeho tlapy se pohnuly o krok blíž, než si to uvědomil.

„Podívej se na ni," promluvil vlk znovu. „Je to naše. A ty to víš. Proč bojuješ proti tomu, co je pravda?"

Ragnar zavřel na okamžik oči, snažil se najít klid. „Kvůli Kaelovi," odpověděl tiše. „Kvůli mému bratrovi. Ona patřila jemu."

Vlk zavrčel, jeho tón byl nesmlouvavý. „Patřila. Ale Kael ji pustil. On sám ví, že ona je naše. Ty to víš. Cítil jsi to tehdy, když jsme ji zachránili."

Ragnar sebou nepatrně trhnul. Jeho mysl jej přenesla zpět k té noci, kdy zachránil Lyannu před cizím vlkem. Záblesky vzpomínek jej zasáhly jako blesk – její strach, její bolest, krev na zemi.

A pak jeho vlastní zuřivost, která ho přemohla jako vlna, když se na něj vrhl, aby ji chránil.

Po té noci nemohl spát. Znovu a znovu se probouzel zpocený a srdce mu bušilo jako o závod. Hrůza, že by o ni mohl přijít, jej pronásledovala v každém snu.

Pohled na ni, jak teď seděla na lavičce, ho zaplavil touhou, která jej spalovala zevnitř.

Moc dobře ale cítil ještě jedno: Spojení s jeho bratrem bylo hlubší než jen spojení mezi vlky, a on věděl, že Kael té noci, kdy Lyannu zachránil, pochopil. Jejich vzájemné spojení emocí a pocitů, Kaela té noci totiž zasáhlo tak, že už nepochyboval o tom, že ona patří jemu.

Zhluboka se nadechl a zavrčel tiše, aby ovládl své emoce. Jeho vlk byl však neoblomný. „Víš, že mám pravdu. Přestaň se tomu bránit. Přijmi ji. Přijmi nás."

Ragnarovi oči ztuhly na Lyanně. Zvedla hlavu a otočila se směrem k lesu, jako by cítila jeho přítomnost. Jejich pohledy se střetly – byť jen na chvíli. Její oči byly plné otázek, zmatku, ale také zvláštního klidu. Ragnar zatajil dech, jeho vlk toužebně zavrčel. Její pohled byl jako pouto, které je spojovalo, aniž by si toho byla vědoma.

„Možná máš pravdu," pronesl Ragnar tiše, jeho hlas napůl zlomený a napůl smířený. Už necítil jen instinkty svého vlka – cítil pravdu, která ho obklopovala. „Možná je opravdu moje."

Lyanna však sklopila oči zpět k jezírku, aniž by chápala, co se odehrálo. Ragnar ji stále sledoval, jeho vlk v něm vibroval touhou a rozhodností. A tentokrát Ragnar věděl, že už nemůže dál utíkat.

≈≈≈

Kael stál v tichém zákoutí zahrady, jeho tělo ukryté ve stínu hustých keřů. Pozoroval scénu před sebou a jeho pohled střídavě klouzal k Lyanně k Ragnarovi. Byli spolu – i když ne v přímém kontaktu, byli k sobě přitahováni silou, kterou Kael nedokázal ignorovat.

Ragnar stál ve své vlčí podobě mezi stromy, téměř nehybný, ale jeho přítomnost byla nepřehlédnutelná. Jeho vlk vibroval touhou – Kael to cítil až do hloubi své vlastní duše.

Mezi nimi dvěma bylo spojení, které šlo dál než obyčejné bratrství. Byli dvojčata, dvě poloviny jednoho celku. A právě proto Kael vnímal Ragnarovi emoce, jako by byly jeho vlastní.

Kaelovi tlapy se zaryly do hlíny, když přemýšlel o tom, co cítil. Ta pravda v něm už nějakou dobu narůstala, ale až teď si ji dovolil plně přiznat.

„Možná se můj vlk spletl," pomyslel si hořce. Byla to myšlenka, která ho zasáhla hluboko, ale zároveň mu přinášela zvláštní klid.

„Vidíš to, Kaeli?" ozval se hlas jeho vlka, tichý, ale naléhavý. „Vidíš, jak ji sleduje? Ragnar cítí to, co ty už necítíš. To pouto je silnější, než kdy bylo tvé."

Kael sklopil pohled.

„Ona byla moje," odpověděl v duchu. „Byla mou Lunou. Byla součástí mne."

Vlk zavrčel, jeho tón byl spíše smířlivý než rozzlobený.

„Byla. Ale... jen proto, že jsme si to mysleli. Pamatuješ? Tlačil jsem tě k tomu, abys ji přijal, protože jsem věřil, že je naše Luna. Byla silná, krásná, zvláštní. Ale naše spojení nebylo takové, jaké by mělo být."

Kaelovi oči se znovu stočily k Ragnarovi. Viděl jeho vlka – ten neklid, tu sílu, která ho táhla k Lyanně. Ragnarova přítomnost byla magnetická, jeho vlk byl připraven chránit ji za každou cenu. Kael to vše cítil, a přesto to nebyla jeho vlastní touha. Byla to Ragnarova – a byla nesmírná.

„Pamatuješ tu noc, kdy ji Ragnar zachránil?" Pokračoval vlk, „Cítil jsi jeho bolest, jeho strach, že ji ztratí. Každý jeho pocit se odrazil v tobě. A tam se vše změnilo. Tam jsem pochopil, že pouto, které máme my, není to, co ona skutečně potřebuje."

„A já to cítil, že ano?" zeptal se tiše. „Cítil jsem to celou dobu, jen jsem si to nechtěl přiznat."

„Ano, Kaeli." Povzdechl si vlk, „Proto jsi ji nikdy skutečně nepřijal. Proto jsi se vždy držel svou touhu na uzdě. Proto, že jsi tušil, že její panenství nepatří tobě. Nebylo to jen tvou lidskou stránkou. Bylo to proto, že naše spojení nebylo dost silné."

Kael zavřel oči, jeho dech se na okamžik zastavil. Věděl, že vlk má pravdu. Věděl, že jeho Luna nikdy skutečně nepatřila jemu.

A teď, když sledoval svého bratra, vnímal pravdu, která byla nepopiratelná. Ragnarovo pouto k Lyanně bylo mnohem hlubší, mnohem silnější.

A jestliže ona patřila jemu, znamenalo to, že Ragnar byl připraven být tím, kdo ji ochrání.

Byla to bolestivá pravda, ale s ní přicházel zvláštní klid. Myšlenka, že Ragnar, jeho bratr a druhá polovina jeho duše, by za ni bojoval, mu přinesla určité smíření. Kael pomalu zvedl hlavu a nadechl se.

„Ať se stane, co má," zašeptal tiše. „Pokud tohle smečka potřebuje, přijmu to."