Ticho lesa bylo narušeno slabým vrčením. Ragnar se pohyboval mezi stíny stromů s jistotou, kterou získal za léta samoty. Jeho vlk byl neklidný, téměř netrpělivý. Nešlo o osobní spor, ale o něco většího – napětí, které začínalo trhat smečku zevnitř.

Dnes se to vyhrotilo. Atmosféra byla horká, přetékající neklidem, který hledal svého vyústění. Vlci se den za dnem bouřili víc a více. Kael se pohroužil do své bolesti, a i když se snažil vést smečku jako dříve, přeci jen vlci cítili opak.

Ragnar přicházel pomalu, jeho kroky byly tiché, ale jeho přítomnost byla nepopiratelná. Každý vlk, ať už starý nebo mladý, cítil váhu jeho moci, ještě, než promluvil.

Vlci byli neklidní. Jeden z nich, Garren, vrhl ostrý pohled na mladého vlka stojícího poblíž. „Podívej se na to, co jsme se stali," zavrčel. „Kde je Alfa? Kael nás opustil. Takhle to nemůže pokračovat! Smečka se rozpadá." Jeho slova jako břitva rozřízla husté ticho, podnítila ostatní, aby vrčeli na protest, nebo souhlasili syčením zubů.

Mladší vlk zavrčel: „Možná už žádného Alfu nepotřebujeme. Copak je to k něčemu? Pořád jen prázdná slova."

Ragnar je chvíli pozoroval. Vzduch mezi nimi byl hutný napětím, které hrozilo explodovat. Ale Ragnar nepochyboval. Nikdy nepochyboval. Cítil sílu svého vlka, hluboko v sobě věděl, že jeho místo je zde, ve vedení smečky, přesně tam, kde vždy byl.

 Věděl, že má moc a respekt, ale věděl i to, že být Alfou ve skutečnosti nikdy nebylo jen o moci. Být Alfou znamenalo chránit, vést a sjednocovat. A to teď bylo nutné.

Ragnar kráčel přímo do středu mýtiny, jeho postava se tyčila nad vlky, kteří okamžitě ztichli. Pohledy, plné chaosu a neklidu, se upřely na něj. Ragnar zvedl hlavu a jeho pohled byl neochvějný.

„Dost," pronesl hlubokým a pevně klidným hlasem. Slovo rezonovalo lesem, jako by samotná půda rozuměla jeho vůli.

„Toto není smečka," pokračoval, jeho hlas silně překonal jemné šumy mezi vlky. „Toto je chaos. A smečka chaos nepřijímá. Vy všichni víte, kdo jsem. Víme, kým jsme my. Nenecháme se roztrhat strachem, neklidem nebo tichými pochybnostmi." Jeho pohled se přesunul na Garrena a na další vlky. „Kael je teď vzdálený, protože bojuje se svou bolestí. Ale to neznamená, že smečka padne. To neznamená, že my padneme."

Vrčení mezi vlky ustávalo. Ragnar cítil, že ho poslouchají, že cítí jeho sílu, ale také jeho jistotu.

Pohledy vlků se začaly změkčovat, těla, která byla napjatá a připravená k boji, se začala uvolňovat.

Ragnar věděl, že má jejich pozornost, jejich důvěru. A také věděl, že za to musí být vděčný Kaelovi – protože síla dvojčat, jejich jednota, byla základem, na kterém smečka vždy stála. Zrovna tak, jako Kael jemu.

„Jsem tady," uzavřel, jeho hlas byl pevný, ale zároveň ochraňující. „Kael a já jsme vždy byli Alfové této smečky. Síla dvojčat nás vedla k vítězství. A já vám říkám, že smečka je stále silná. A bude silná, dokud budeme stát při sobě. Nikdo nás nerozdělí."

Vlci postupně souhlasně přikyvovali, zatímco napětí pomalu mizelo.

Ragnar cítil hluboko ve své hrudi hřejivé vědomí, že udělal správnou věc – že jeho bratr ho potřeboval. A že smečka potřebovala oba, aby znovu povstala.

Později té noci se Ragnar vrátil do svého křídla zámku. Alaric na něj čekal u dveří. Jeho pohled byl ostrý, ale neskrýval ani kapku bratrského zájmu.

„Měl jsi pravdu," řekl Ragnar, než mohl Alaric promluvit. „Smečka se bouří. A já... nevím, jestli s tím můžu něco udělat."

Alaric ho chvíli pozoroval, než odpověděl: „Můžeš. A musíš. Kael se stáhl, Ragnare. Ať už kvůli Lyanně nebo kvůli své bolesti, není schopný teď vést. A smečka to cítí. Potřebují vedení, a ty jsi Alfa. Nemůžeš se dál držet stranou."

Ragnar se opřel o rám dveří a zhluboka se nadechl. Alaricova slova mu rezonovala v mysli, každý jejich střípek se rozléval jako ozvěna jeho vlastních myšlenek.

Věděl, že jeho bratr má pravdu. Nepochyboval o své síle, o své schopnosti vést smečku. Ale každý krok vpřed by znamenal zasáhnout do Kaelova území, do jeho postavení. To bylo něco, co jen těžko mohl přijmout.

„Kael je Alfa," řekl nakonec, jeho hlas byl tichý, ale pevný. „Nemohu ho zradit. Nemohu mu vzít jeho místo, jeho úlohu. Smečka je naše – jeho stejně jako moje."

„To není o zradě, Ragnare. To je o přežití. Bez tebe smečka padne. Viděl jsi to dnes. Cítíš to v každém vlkovi. Chaos je jako jed, který se šíří skrze všechny. A pokud Kael není schopný vést, musíš být ty tím, kdo zastaví pád. Ne jako jeho soupeř, ale jako jeho bratr."

„A co Kael? Co jeho místo ve smečce, jeho síla?" snažil se Ragnar utišit bouři uvnitř sebe. Alaric přistoupil blíž a jeho hlas zjemněl.

„Kael potřebuje čas. Potřebuje tebe, aby smečka zůstala silná. Dvojčata vždy vládla spolu. To je důvod, proč smečka přežila tolik let, proč jsme byli nezlomní. Teď je čas, aby ses znovu postavil po jeho boku – protože bez tebe Kael nikdy neobnoví sílu, která je v něm."