Noční vítr přinášel chlad a ticho, které bylo cítit v každém koutě zámku Mondwolf. Alaric stál na vyvýšeném balkónu západní věže, jeho ruce opíraly o kamenné zábradlí, zatímco jeho pohled bloudil dolů na zahrady.

Temné stíny stromů se hýbaly ve světle měsíce, které občas prořízlo oblohu pokrytou mraky. Všechno působilo tak tiché – příliš tiché.

Smečka nebyla v pořádku. Alaric to cítil v každém jejich kroku, slyšel to ve způsobu, jakým spolu vlci mluvili. Ticho, které by mělo být klidné, bylo místo toho přetížené napětím. A to ticho začínalo dusit všechno kolem nich, jako neviditelný kouř.

Kael, jeho starší bratr, byl ztělesněním toho ticha. Alaric jej sledoval několik dní – způsob, jakým se vyhýbal Lyanně, způsob, jakým odpovídal ostatním vlkům. Jeho slova byla pevná, ale chybělo jim teplo. Kael se sám uváděl do izolace, i když byl stále jejich Alfa.

Alaric si povzdechl. Když se jeho pohled stočil zpět na zahrady, spatřil Ragnarovu siluetu, která se ztrácela mezi stíny stromů.

 „Takže i on se drží dál,“ pomyslel si. Ragnar byl stejný jako Kael – vzdálený, přestože byl Alfou a jeho místo bylo vedle smečky.

Alaric přemýšlel, jak by všechno mohlo být jiné, kdyby se oba bratři dokázali spojit. Ale takové věci se zdály být jen snem.

Kaelovo odtržení od Lyanny bylo jasné. Alaric to věděl. Lyanna byla zraněná, ale její ztráta nebyla to jediné, co zasáhlo smečku. Bylo to narušené pouto mezi Lunou a Alfou – prapůvodní síla, která je měla chránit. Alaric věděl, že jakmile je pouto porušeno, není cesty zpět.

 „Kael to ví,“ pomyslel si. „To proto ji odmítl. Věděl, že by jeho vlk nikdy nepřijal Lunu, která patří jinému.“

Vzpomněl si na staré kroniky, které jednou četl. Příběhy o silných Alfach, jejichž Luny byly narušeny.

Ty příběhy se vždy končily stejně – smečka oslabená, Alfa ztracený. Luna, která se dá jinému vlkovi, už nikdy nemůže být Lunou svého původního Alfy.

 Bylo to pravidlo, které vlci dodržovali po generace. Pouto mezi Alfou a Lunou nebylo jen otázkou lásky nebo blízkosti – bylo to základem jejich síly. Bez něj smečka nemohla fungovat, nemohla být stabilní.

„Kael to ví,“ zamumlal si pro sebe. „Proto ji odmítl. Ale to ho nezbavuje bolesti.“

Alaric zavřel oči a povzdechl si, jeho mysl se stočila k Ragnarovi. Ragnar byl také Alfa. Bylo to v jeho krvi, v jeho síle.

Přestože byl Kaelovým dvojčetem, jeho povaha byla jiná – divoká, neklidná, ale nepopiratelně pevná. Ragnar měl sílu, kterou smečka potřebovala.

 A přesto se držel stranou. Viděl jeho osamění, jeho odtažitost od všech, jak se snažil skrýt své vlastní bolesti.

„Možná je čas,“ pomyslel si Alaric. „Možná právě Ragnar by mohl být řešením, které smečka potřebuje. Kael se stáhl do ústraní. Ale Ragnar… Ragnar má v sobě sílu, která by mohla smečku znovu sjednotit a vrátit jí pevnost.“

Alaric otevřel oči a jeho pohled se opět stočil na zahrady. Viděl, jak Ragnar opět sleduje Lyannu, jeho vlk přikrčený mezi stíny.

Bylo jasné, že něco se změnilo. Mezi Lyannou a Ragnarem bylo něco nevyřčeného, něco, co Alaric nedokázal pochopit. Ale věděl, že právě to by mohlo být tím, co smečku zachrání.

„Možná je čas,“ zamumlal si znovu. „Možná nadešel okamžik, kdy Ragnar převezme to, co mu osud určil.“