Ragnar se procházel opuštěnými chodbami druhého křídla panství Mondwolf, kde se usadil od svého návratu. Ticho kolem něj bylo téměř ohlušující, stejně jako prostor, který ho odděloval od smečky – i od jeho bratra Kaela.

Jeho krok byl těžký, každý pohyb jako přetahování vlka, který se v něm vzpíral jeho vlastní vůli.

Zámek byl grandiózní, ale chladný, plný stínů minulosti, které nemohl setřást.

Každý pohled na Kaela – neviditelný pro Lyannu, ale naprosto zřejmý pro něj – přinášel bolest.

Bylo to, jako by se napětí mezi nimi zhmotnilo do neviditelné zdi, která nikdy nepřestávala tlačit. Kael byl zlomený, a on nemohl ignorovat fakt, že to byla zčásti jeho vina.

Vlčí podoba byla v těchto dnech jeho útočištěm i jeho břemenem. Vlčí instinkty ho vedly do zahrad, blízko k Lyanně, která trávila osamělé chvíle mezi starými stromy, jejichž větve se natahovaly k šedému nebi.

Jeho vlk byl neklidný, divoký – toužil být blízko ní.

„Ona je naše. Je to naše Luna. Musíme ji ochránit." Ale jeho lidská stránka věděla, že nemůže.

Kael se od Lyanny zcela odtáhl a jeho rozhodnutí bylo jasné. A on si nemohl dovolit zradit svého bratra znovu.

A přesto cítil potřebu blízkosti k ní, potřebu ji chránit – i kdyby to znamenalo bojovat sám se sebou.

Jedné noci, když jeho vlk pronikl do lesů, sledoval Lyannu z dálky. Viděl, jak se potácela mezi stromy a její přítomnost byla jako stín ztracené naděje.

Ragnar zadržoval dech. Jeho vlk táhl každý jeho krok vpřed, ale on se zastavil.

„Ne. Nesnáším tuhle touhu." Přesto zůstal blízko. Kdyby ji něco ohrozilo, byl by tam. To bylo jediné, čemu mohl věřit.

Kael, jak Ragnar viděl z dálky, se stával čím dál tím větším stínem vlastního já. Jeho odtržení od Lyanny bylo viditelné – a přesto Ragnar věděl, že jeho bratr trpí stejně jako ona.

Kael ji nechtěl vidět, i když pouto, které mezi nimi bylo, zůstávalo jako neviditelný řetěz.

Kaelovo rozhodnutí, byť pevné, bylo jako břemeno, které rozdíralo smečku. Viděl pohledy ostatních vlků – byli rozděleni a jejich emoce neklidné. Bylo těžké zachovat rovnováhu.

Ragnar přemýšlel, zda by se Kael jednou mohl smířit se svou bolestí, nebo zda pouto, které cítil k Lyanně, bylo příliš mocné na to, aby ho někdy pustilo.

Večer se zavřel ve své pracovně, kde nebyl žádný zvuk kromě praskajícího ohně v krbu. Seděl u těžkého mahagonového stolu, jeho pohled bloudil po starých mapách smečky rozložených před ním.

Myšlenky se mu zatoulaly do minulosti, k okamžiku, kdy se jeho vlk poprvé spojil s Lyannou. Její přítomnost byla magnetická. Její vůně tak omamná jako by mu prostoupila každou část těla a rezonovala hluboko v jeho vlčí duši.

 Tenkrát ani nevěděl, co přesně cítí – byla to směs ochrany, touhy a neklidné jistoty, že ta žena nějakým způsobem ovlivní jeho osud. Ale to spojení, ač silné a neochvějné, bylo zahaleno bolestivou pravdou: nebyla jeho Lunou. Patřila Kaelovi.

A on to přijal – nebo si alespoň chtěl myslet, že to přijal.

„Jaká ironie," pomyslel si nyní hořce, jeho oči se upíraly do plamenů. „Kael ji nyní odmítl. A přesto já pořád nemůžu. Pořád ji nemůžu mít."

Pevně sevřel okraje stolu, jeho prsty se zabořily do dřeva, zatímco v jeho mysli znovu zazníval hlas jeho vlka.

„Ona je naše. Byla vždy naše. Teď už to víš." Ragnar zavrtěl hlavou, pokusil se umlčet ty myšlenky, ale nedokázal je ignorovat.

Každý detail z jejich krátkých okamžiků, kdy byl blízko ní, mu tepem rytmicky rezonoval v hrudi. Viděl ji, cítil ji, její přítomnost ho pronásledovala jako stín, dokonce i zde, v jeho pracovně, kde měl být sám.

Znovu a znovu si přehrával tu první noc, kdy ji spatřil. Ten okamžik, kdy jeho vlk poprvé zavyl na znamení, že našel něco nenahraditelného. Nebyl to jen zvuk, bylo to oznámení prapůvodní pravdy, kterou se Ragnar snažil potlačit. Ale vlk nikdy neustoupil. „Musíš jednat. Musíš se vrátit."

Ragnar vydechl ztěžka a opřel se v křesle. Hořkost minulosti byla vždy přítomná, jako neúprosný balvan, který ho táhl ke dnu.

Ale nebylo úniku. Když se jeho myšlenky vrátily ke Kaelovi, pocítil tu samou bolest, která ho doprovázela celé ty roky. Viděl Kaelovu zmučenou tvář po Lyannině odchodu, cítil hněv smečky, když způsobil rozkol, který je všechny změnil.

„Nikdy to nebude jiné," zamumlal nakonec do ticha. „Nikdy už nenajdu místo, kam patřím."

Ale i přes to, co říkal, jeho vlk měl jiný plán. Jeho vlk byl přesvědčený, že to vše má smysl – že každé zranění, každá bolest ho vedla právě k tomuto okamžiku.

 A Ragnar? Ragnar nemohl uvěřit, že by mohl být hodný toho, co jeho vlk vycítil.