Ragnar se nepohnul, přestože zbytek smečky začal pomalu mizet mezi stromy. Stál tam, kde ho zastihla Kaelova slova: „Lyanna už není mou Lunou."

Ačkoliv měl jeho bratr pevný hlas, Ragnar cítil, jak se ve vzduchu vznáší bolest. Kael byl zraněný, ale jeho rozhodnutí neochvějné.

Jeho vlk zavyl triumfálně, jasně přesvědčený, že je to správné.

„Ona je naše. Vždy byla naše. Teď to může být skutečné." Ale Ragnarova lidská část bojovala s jinou pravdou.

Kaelův hlas, plný bolesti, jej pronásledoval jako ozvěna. Pochybnosti se vkrádaly do každé myšlenky. „Neměla by být moje. Všichni, i matka, říkali, že patří Kaelovi. Tak proč ji cítím jinak?"

Ragnarův pohled zabloudil k Lyanně, která stála na okraji mýtiny. Její oči byly prázdné, její postava téměř nehybná, jako by byla zlomená tíhou toho všeho. Ragnar ucítil, jak se jeho vlk probouzí, táhne ho k ní, nutí ho udělat krok. 

„Musíme k ní. Ochránit ji. Je to naše Luna." Ale Ragnar zůstal stát, jeho čelisti sevřené.

„Ne, nesmím," řekl si tiše, skoro slyšitelně. „Kvůli Kaelovi se musím držet zpátky. Ale proč... proč ji nedokážu pustit z mysli?"

Ragnar pevně sevřel pěsti, aby umlčel své instinkty, které ho táhly blíž k ní. Zavřel oči, jeho dech byl těžký. Nechtěl cítit tu neúprosnou potřebu, kterou ho jeho vlk sžíral. To nutkání bylo příliš silné, příliš jasné. A přesto věděl, že nemůže. Ne po tom, co způsobil.

Myšlenky ho zavedly do minulosti, tam, kde všechno začalo. K tomu dni, který ho vytrhl z bezpečí smečky a uvrhl ho do osamění, z něhož si myslel, že se už nikdy nevrátí.

Bylo časné ráno a ledový vzduch pálil jeho plíce. Stál na mýtině obklopený staršími smečky a Kaelem. Jeho bratr, jeho dvojče, vypadal tak vzdáleně, přestože stál jen pár kroků od něj. Kaelova tvář byla jako kámen, ale Ragnar znal každý jeho výraz, každý jeho pohyb. Viděl bolest, kterou Kael skrýval za maskou Alfy.

„Ragnare," promluvil Kael nakonec, jeho hlas byl pevný, i když v něm zněl podtón něčeho, co Ragnar nedokázal popsat. „Musíš odejít."

Ragnarovi se sevřelo hrdlo, jeho vlk zavrčel protestem. „Ne," zašeptal, ale věděl, že to není dostatečné. Kael jen zavrtěl hlavou.

„Víš, že nemám na výběr," pokračoval Kael. „Starší rozhodli. Tvůj vlk je příliš neklidný. Přinášíš chaos, ohrožuješ smečku." Jeho hlas se na okamžik zlomil. „Já... nemůžu tě tu nechat. Ne po tom, co se stalo."

Ragnar si vzpomněl na tu noc. Na svého vlka, který ho přemohl. Na jeho vlastní tlapy, které ublížily někomu, koho měl chránit. Byla to nehoda, ale dost závažná na to, aby zlomila důvěru, kterou smečka v něj měla. A nyní musel nést následky.

Opustil Mondwolf a jeho vlk tiše vrčel protestem, který teď Ragnar úplně ignoroval. Každý krok ho odváděl dál od jeho domova, od jeho rodiny, od jeho bratra.

Ticho, které se kolem něj rozprostřelo, bylo nesnesitelné. Nebylo to ticho lesa. Bylo to ticho osamělosti, ticho, které dusilo každý pokus najít smysl toho, co se stalo.

První měsíce byly zkouškou přežití. Bloudil lesy, hledal potravu, vyhýbal se jiným vlkům, kteří ho považovali za hrozbu. Jeho vlk, který byl dříve zdrojem síly, se stal jen připomínkou jeho selhání.

Byl to nekonečný boj mezi nimi dvěma – vlkem, který chtěl bojovat, a člověkem, který chtěl přežít.

Bylo to v jedné z těch temných nocí, kdy poprvé zavyl do prázdna. Nebyl to vítězný zvuk. Byl to výkřik bolesti, volání někoho, kdo ztratil všechno, na čem mu kdy záleželo.

Lesy byly tiché, ale cítil každý jejich zvuk jako útok na svou duši. Každý krok, každý nádech, každý okamžik byl připomínkou jeho osamění.

 „Kaeli, měl jsi mě zabít," mumlal si tehdy, když se probouzel na studené zemi. „Smrt by byla lepší než tohle."

První měsíce po vyhnanství byly nejhorší. Jeho vlk se snažil převzít kontrolu, jeho mysl byla jako roztrhaná kniha. Každá noc byla bojem o přežití – nejen proti divočině, ale i proti sobě samému.

Věděl, že jeho vlk je silnější než jeho lidská stránka. A přesto se snažil bojovat. „Nemůžu se stát jen vlkem. Musím zůstat člověkem. Musím zůstat... Ragnarem."

Byly chvíle, kdy narazil na cizí vlky. Jedna smečka ho pronásledovala celou noc, jejich zuby se blýskaly v měsíčním světle. Bojoval, jeho tělo bylo pokryté krví, ale nakonec přežil. 

„Nemůžu zemřít," řekl si, když se díval na hvězdy. „Musím najít cestu zpět."

Trvalo to roky, možná desetiletí. Ztratil pojem o čase. Věděl jen, že jeho mysl se začala měnit. Samota ho přetvořila – jeho vlk byl stále tam, stále silný, ale naučil se, jak ho držet na uzdě. Nebylo to dokonalé, ale bylo to dost na to, aby přežil.

A pak to přišlo. Pach, který rozvibroval každou část jeho bytí. Bylo to slabé, ale jeho vlk to zachytil jasně. Pach něčeho, co bylo víc než pouhý instinkt. Bylo to pouto, něco hlubokého, co ho táhlo zpět.

Ragnar se snažil ignorovat ten pocit.

„Nemůžu se vrátit. Nemůžu čelit Kaelovi znovu." Ale jeho vlk měl jiný názor. 

„Musíme jít. Musíme najít... ji."

Když konečně dorazil na panství, cítil vše. Kaelova bolest byla viditelná na jeho tváři, jeho zlomenost byla jako rána, která nikdy nezmizela. Lyanina přítomnost byla tichá, ale silná. Cítil, jak ho její aura obklopila. Jeho vlk zavyl.

„To je naše Luna. To je ona."

Ale jeho lidská stránka se vzpírala. „Nemůžu ji mít. Nemůžu Kaelovi ublížit znovu."

A tak se držel zpátky. Každý jeho krok byl plný pochybností. Kael na něj hleděl, jejich pohledy se setkaly. Ragnar cítil, že mezi nimi vzniká napětí, které nemůže být vyřešeno.

„Proč jsi přišel?" zeptal se Kael tiše.

Ragnar neodpověděl. Nemohl. Neměl slov. Jen stál, jako stín mezi minulostí a přítomností.

Nyní, na okraji mýtiny, Ragnar otevřel oči. Přítomnost se vrátila jako studená vlna.

Lyanna stála stále opřená o strom, její pohled nejasný. Ragnar se musel přemáhat, aby se nehnul. Jeho vlk téměř vyrazil k ní, jeho mysl byla jako ohňostroj. Ale jeho lidská část ho přemohla.

„Musím se držet zpátky," zašeptal. „Kvůli Kaelovi. Kvůli smečce. Nemůžu ji znovu zničit."

Pak se otočil a jeho pohled na okamžik zabloudil k Lyanně. Jeho kroky se pomalu obrátily k lesu.

Ale i když odcházel, jeho mysl zůstávala s ní. A jeho vlk, přestože mlčel, byl stále připraven bojovat.