Mýtina byla zahalena večerním šerem. Stíny stromů vrhaly nepravidelné tvary na zem, zatímco smečka se shromažďovala v kruhu.

Vlci stáli ve své pravé podobě, jejich srst odrážela poslední paprsky světla, jejich pohledy byly upřené na Alfu uprostřed. Kael stál uprostřed a vyzařoval klidnou autoritu, přestože uvnitř něj zuřila bouře.

Lyanna postávala na okraji kruhu. Byla jediná, kdo zůstával v lidské formě, její přítomnost ostře kontrastovala s přirozeností smečky. Cítila tíhu jejich pohledů, tíhu jejich tichého odsouzení. Kde kdysi cítila přijetí, nyní na ni dopadaly pohledy plné zklamání a nedůvěry.

Smečka byla jednotná v jednom. Luna nebyla jen titul nebo role – byla to esence, která vyvažovala sílu Alfy. Luna byla srdcem smečky, symbolem soudržnosti, ochrany a stability.

Byla tím, kdo pomáhal Alfovi nést tíhu jeho role a dával mu rovnováhu mezi jeho silou a jeho lidstvím. Bez Luny smečka tápala, jejich spojení sláblo, a každý instinkt je vedl k potřebě chránit svého vůdce, svého Alfu.

A právě teď byla jejich soudržnost otřesena. Kaelova bolest a zklamání proudily přes prapůvodní sílu ke každému z nich. Cítili jeho ztrátu, jeho zlomenost, jeho pochybnosti. To vše v nich vyvolávalo hněv – hněv směřovaný k jedinému člověku, který byl příčinou téhle ztráty. K Lyanně.

Alaric, stojící na jedné straně kruhu, byl první, kdo přerušil ticho. Jeho vlčí podoba byla hrozivá, jeho srst se ježila napětím.

„Luna má být naší oporou," zavrčel, jeho hlas rezonoval mýtinou. „Má být tím, kdo drží Alfu silného a smečku jednotnou. Ale ty..." jeho pohled se upřel na Lyannu, „ty jsi zradila nejen Kaela, ale i nás všechny."

Na okraji kruhu Ragnar konečně zvedl hlavu. Jeho hluboké oči se setkaly s Alaricovým pohledem. Jeho klidný hlas prorazil napětí.

„Nepřehazuj všechno na ni," začal tiše, ale pevně. „Ano, udělala chybu. Ale ani já jsem nebyl nevinný. Moje instinkty, moje touha – to mě k ní vedlo."

Jeho slova na chvíli otupila ostří napětí.

„Nikdy by sis ji nevzal proti její vůli." Odpověděl po chvíli Alaric a vlci okolo souhlasně zamručely, „To všichni víme. Kdyby řekla ne, nikdy bys nepřekročil tu hranici. Byla to její volba stejně jako tvoje."

Slova se nesla mýtinou, smečka na moment ztichla. Vlci si mezi sebou vyměňovali pohledy, jejich instinkty vedly k pravdě, kterou nemohli popřít. Ragnar mluvil pravdu. Jednal podle pudů a pouta, které cítil. Ale podvolení bylo na Lyanně.

Kael slyšel ta slova, cítil jejich váhu. Uvnitř něj se vlk znovu zavrtěl, rozpolcený mezi svou divokou touhou a lidským zklamáním.

„Ragnar by nikdy nepřekročil tu hranici sám," pomyslel si Kael. „To vím. Ale ona... ona se podvolila. To byla její volba."

Alfův pohled se stočil k Lyanně. Viděl v ní vinu, bolest, ale i vzdor. Její existence v tuto chvíli byla chaotickým prvkem, který narušoval rovnováhu všech.

„Můj vlk ji chce – cítím to. Ale moje smečka potřebuje víc než to. Potřebuje stabilitu, sílu, Lunu, která je schopna čelit bouřím. A to ona není." Pomyslel si bolestně.

Kaelovy čelisti se sevřely. Jeho vlk vevnitř zavyl, ale jeho lidská stránka jej držela pod kontrolou.

„Nemůžu dát svou smečku všanc. Nemůžu riskovat víc. Musím chránit to, co zbylo."

Pak konečně zvedl hlavu. Jeho pohled byl tvrdý a jeho hlas pevný.

„Luna má být tím, kdo mě vyvažuje. Tím, kdo drží mou smečku jednotnou. To, co jsme zažili, to, co smečka cítila, mi ukázalo, že to, co jsme mezi sebou měli, není dostatečné." Jeho slova dopadla na mýtinu jako blesk. Lyanna sevřela ruce v pěst, její pohled se zalil slzami, ale nepromluvila. Cítila, že její hlas by teď neměl místo.

„Není to o mé bolesti," pokračoval Kael, jeho hlas nyní mírnější, ale stále neochvějný. „Je to o smečce. O nás všech. Moje smečka potřebuje víc. A já také. Luna má být víc než jen symbol. Má být spojnicí mezi mnou a vámi. Má být tím, kdo drží smečku pohromadě. A já... já nevím, jestli je toho Lyanna schopná." Jeho oči se na moment setkaly s jejími, než je znovu odvrátil.

„A vím, že musím myslet na smečku," dodal. „Na vaši potřebu, na naši jednotu. Proto... Lyanna už není mou Lunou."

Alaric tiše přikývl. Na mýtině se rozhostilo ticho. Smečka si vyměňovala pohledy, jejich instinkty je vedly k souhlasu. A přesto v jejich očích byl stín smutku – smutku nad tím, co mohlo být, a co bylo navždy ztraceno.

Vlci jeden po druhém poklekali na zem v tichém vyjádření respektu k rozhodnutí svého Alfy.