Ševel listí v lese nedokázal zakrýt tiché vrčení vlků, kteří se shromažďovali na okraji zámku. Smečka byla nervózní – Kael byl pryč více než týden, a jeho absence byla jako prázdná díra v jejich rovnováze.

Alaric neklidně přecházel kolem ostatních vlků. I když byl vůči Lyanně otevřeně skeptický, jeho hlavním cílem teď bylo udržet smečku pod kontrolou. Nepřítomnost Alfy vnášela mezi ně chaos a nepokoj. Cítil jejich napětí, jejich vnitřní rozpor – nepochybně posílený emocemi, které k nim proudily přímo od Kaela.

Kaelova bolest a zklamání, které sdíleli díky prapůvodnímu poutu, je ovlivňovaly víc, než si sami chtěli připustit.

„Co se stane, až se vrátí?" zazněl někdo tiše, ale Alaric to slyšel. Otázka visela ve vzduchu, nevyřčená, ale všudypřítomná.

„Držte se, vlci," pronesl Alaric pevným hlasem, přestože i on sám cítil tíhu emocí, které sdílel s Alfou. „Kael je náš vůdce. Ať cítíte cokoliv, soustřeďte se. Až se vrátí, rozhodne, co bude dál."

Přesto se mezi nimi šířila nedůvěra. Pochybnosti o Lyanně, kterou většina začala vnímat jako příčinu Kaelovy bolesti, rostly. Byli rozděleni, ne kvůli své nenávisti, ale kvůli propojení s jejich Alfou. Jejich víra ve svou Lunu se otřásala.

Ragnar zatím tiše stál ve stínu stromů, jeho pohled upřený na zámek v dálce. Celou dobu Alfovy nepřítomnosti, se zdržoval daleko od smečky, skrytý mezi stromy. Držel se mimo dosah ostatních a jeho přítomnost byla téměř nepostřehnutelná.

Cítil Kaelovu bolest – příliv emocí, který projížděl jeho myslí, byl neustálý a těžký. Přesto zůstal stranou, skrytý, jako by jeho vlastní přítomnost byla nevítaným stínem.

„Kaele... proč to muselo dojít až sem?" Ragnarovo zamumlání zůstalo nezodpovězeno. Jeho vlastní pocity byly směsicí viny, hanby a lítosti. Miloval svého bratra. Byl mu oddaný. Ale věděl, že ten okamžik, kdy podlehl své touze a spojil se s Lyannou, navždy změnil jejich vztah.

„Vrátí se," pronesl téměř šeptem, jako by ta slova patřila nejen jemu, ale i Kaelovi. „Cítím tě, bratře. Vrátíš se, a až se to stane, budu čekat. Nebudu utíkat. Už ne. Postavím se čelem svému osudu." Zašeptal do ticha ve své mysli, a moc dobře věděl, že ho Kael slyšel.

Snažil se potlačit myšlenku na Liannu, na její blízkost, na pocit, který měl, když ji držel. Ale myšlenky byly neúprosné, jako nekonečná ozvěna, která mu nedala klid.

Ale přesto zůstal. Čekal. Cítil, že Kael je blízko návratu, jeho emoce byly jako ozvěna, která mu procházela tělem. Věděl, že musí čekat, co jeho bratr rozhodne, až se vrátí.

Nyssa seděla opodál, pozorovala ostatní vlky a vnímala jejich rozporuplné pocity. Bylo jí líto Lyanny – to, co udělala, bylo nesprávné, ano. Ale její bolest byla skutečná, a Nyssa ji vnímala stejně jasně jako Kaelovu.

„Cítím jeho bolest," zamumlala sama k sobě, její hlas byl téměř neslyšný. „Ale proč mě to bolí i za ni?"

Nyssa zhluboka vydechla, její pohled se znovu vrátil k vlkům, kteří se začínali scházet před zámkem.

Kael se vrací. Bylo to jasné – cítila jeho přítomnost, stejně jako ostatní. Ale neklid v jejich pohybech, váha jejich pohledů, to všechno ukazovalo, že návrat nebude snadný.

Později večer, když se nebe zbarvilo do temně modrých odstínů, smečka pocítila příchod svého vůdce.

Alfa vstoupil na území zámku s jistotou, která byla pro něj typická, ale jeho pohled byl studený, jeho aura ledová.

Vlci se okamžitě postavili do pozoru plni očekávání. Lyanna, která stála poblíž schodů, pocítila nával emocí. Jeho zrak ji na okamžik zachytil, ale jeho pohled byl nečitelný a tvrdý.

Alaric k němu přistoupil s pevným výrazem, ale v jeho pohybech bylo něco znepokojivého.

„Kaeli," pronesl tiše, ale plný naléhavosti. „Musíme svolat schůzi smečky. Musíme rozhodnout, co bude dál."

Kael přikývl, ale nepromluvil. Čekal to. Jeho pohled se znovu stočil k Lyanně. Stála tiše, její oči byly plné bolesti a lítosti, ale Kaelova tvář zůstala nehybná. Otočil se zpět k Alaricovi.

„Zítra," pronesl tiše, ale jeho slova nesla váhu autority. „Svoláme smečku."

S těmito slovy se obrátil a zamířil do zámku, jeho přítomnost zanechala ve vzduchu napětí, které bylo téměř hmatatelné.