Kael dorazil na vrchol hory, kterou tak dobře znal. Byl to jeho oblíbený bod, odkud shlížel na své panství, na lesy a mýtiny, na zámek skrytý mezi stromy. Místo, které vždy symbolizovalo jeho sílu, jeho vládu, jeho roli. Ale dnes to místo působilo jinak. Bylo tišší. Studenější. Jako by zrcadlilo prázdnotu, kterou cítil uvnitř.

Vítr mu pronikal skrze tělo, ale to nebylo nic oproti bodavému chladu, který mu proudil žilami. Stál tam, s rameny ztěžklými emocemi, s hlavou plnou myšlenek, které se zmítaly v bouři pochybností. Jeho vlk uvnitř něj byl neklidný, vrčel, poskakoval, jako by se snažil Kaela donutit k činu.

„Říkal jsem ti to," zavrčel vlk, jeho hlas byl jasný jako ozvěna v Kaelově mysli. „Říkal jsem ti, že si ji máš vzít. Že je tvoje. Na co jsi čekal?"

„Chtěl jsem jí dát čas," odpověděl ztěžklým hlasem. „Chtěl jsem být lepší. Chtěl jsem, aby si mě vybrala sama. Aby ke mně přišla ne proto, že je to její osud, ale protože to chtěla."

„A teď je pryč," pokračoval vlk. „Dala se jinému. Kdybys mě poslouchal, kdyby sis ji vzal hned, jak tě táhla prapůvodní síla, nikdy by se to nestalo."

Kaelovy oči se upřely dolů k zámku, který sotva viděl skrz mlhu, jež se vznášela nad lesy. Hněv se v něm svíjel jako had. Ale ten hněv nebyl namířen jen proti Lyanně. Byla to zloba vůči němu samotnému, vůči jeho vlastní slabosti.

„Možná jsem se mýlil," zamumlal, jeho hlas se téměř ztratil ve větru. „Možná... možná to vůbec není ona."

Vlk zavrčel tak hlasitě, že Kael téměř ucítil jeho sílu otřásající jeho nitrem. „Nemluv tak!" zasyčel vlk. „Ona je tvoje Luna. To pouto, které jsem cítil, je nepopiratelné. Nikdy jsem nepochyboval. To ty. Ty jsi čekal, váhal, dával jí prostor – a podívej se, kam tě to dostalo."

„Ale proč?" vydechl Kael, jeho hlas byl zoufalý. „Proč dovolila, aby se to stalo? Kdyby opravdu byla moje Luna, cítila by to stejně jako já. Kdyby to pouto bylo tak silné, nikdy by to Ragnarovi nedovolila. Tak proč?"

Odpovědi však nepřicházely. Místo toho vítr zesílil, jeho chladné proudy Kaela obklopily jako zrcadlo jeho vlastní ztracenosti. Myšlenky se mu zmítaly mezi touhou ji získat zpět a strachem, že ji ztratil navždy.

„Možná není ta pravá," zašeptal jeho člověk, jeho lidská stránka, která byla zlomená, plná pochybností. „Možná patří Ragnarovi."

Vlk téměř zavyl v protestu. „Ne!" zaryčel. „Je naše! Cítili jsme to od prvního okamžiku. Je tvoje Luna. Jsi Alfa, nebo ne?" zavrčel vlk tvrdě, jeho hlas plný naléhavosti. „Bojuješ za to, co je tvoje, nebo se chováš jako slaboch?"

Kael pevně zavřel oči, jeho srdce se svíralo bolestí. Cítil hněv, lítost, touhu – ale také strach. Strach z toho, že pouto, které cítil, bylo jen jeho vlastní klam. A co když není dost silný na to, aby ji získal zpět?

Zhluboka  se nadechl, snažil se utišit bouři, která v něm zuřila, ale bylo to jako pokus zkrotit divoký vítr. Oči měl stále pevně zavřené, jako by se snažil uniknout tomu, co ho pálilo uvnitř.

Myšlenky na Lyannu se mu v hlavě proplétaly se vzpomínkami na její vůni, na jemnost jejího hlasu a na okamžiky, kdy ji sledoval z dálky, jak prochází jeho panstvím.

Jeho vlk znovu zavrčel, tentokrát tišeji, ale s neméně naléhavostí.

„Kaeli, ona patří k tobě. Cítím to. Vidím to. Celá její bytost volala po nás, a přesto jsi ji dával čas. Proč? Na co jsi čekal?"

Kaelovy rty se sevřely do tenké čáry, jeho výraz byl tvrdý, ale zároveň plný bolesti.

„Nechtěl jsem ji donutit," zašeptal po chvíli, jeho hlas byl plný hořkosti. „Chtěl jsem, aby přijala z vlastní vůle. Aby mě viděla nejen jako Alfu, ale jako muže, kterého by si sama vybrala. Doufal jsem, že tím ukážu, že jsem víc než jen vlk."

  „Miluješ ji. Ale to nestačí, pokud nejednáš," odsekl vlk, jeho hlas byl teď téměř zklamaný. „Láska bez činu je prázdná. Pouto bez odhodlání je slabé. Ty jsi Alfa. To znamená bojovat za to, co je tvoje. Nenechat to být."

„Co když..." zašeptal, jeho hlas se téměř ztratil ve větru. „Co když to pouto, které jsem cítil, nebylo skutečné? Co když jsem se mýlil?"

Vlk se v něm téměř otřásl. Jeho reakce byla okamžitá a prudká, jako blesk, který rozčísne oblohu. „Něco takového neříkej," zavrčel s naléhavostí, která zasáhla Kaela hluboko. „Cítili jsme to. Viděli jsme to. Ona je naše Luna. Já to vím. Ty to víš. Tak proč pochybuješ?"

Kael zvedl hlavu, jeho pohled stále upřený do dálky. „Protože dovolila, aby se to stalo. Kdyby byla skutečně moje Luna, jak jsi říkal, nikdy by se mu nedala. Nikdy by nedovolila, aby se jí dotkl. Jak můžu věřit tomu, co cítíme, když její činy říkají něco jiného?"

Vlkova odpověď byla ostrá, ale tentokrát se v jeho hlase objevila jemná dávka neklidu.

„Prapůvodní síla je složitější, než si dokážeme představit. To, co se stalo, má svůj důvod. Ale důvod není v tom, že by byla něčí Lunou. Ona patří nám. Pokud to nevidíš, pak možná tvá lidská část zatemňuje tvůj pohled."

Kael sevřel čelisti, zatímco jeho mysl pokračovala v nekonečném koloběhu pochybností. Vzpomínky na Liannu se vynořovaly jedna za druhou – její úsměv, její hlas, její jemný pohyb, když procházela kolem něj. Jak mohl někdy cítit takovou lásku, takovou náklonnost, a přesto se ocitnout ve stavu, kdy pochyboval o všem?

„Možná mám pravdu," pokračoval zlomeným hlasem, „Možná je lepší ji pustit. Možná by bylo lepší, kdyby byla s Ragnarem. Možná k němu patří víc než ke mně."

Vlk zavrčel, tentokrát s takovou silou, že Kael téměř ucítil jeho protest na svém těle.

„Ne!" zavrčel vlk z hloubky Kaelova nitra, jeho hlas byl pevný a nesmlouvavý. „To nejsi ty, Kaeli. Alfa bojuje za to, co mu patří. Neutíká před tím, co cítí. Postav se tomu, nebo ztratíš nejen ji, ale i sám sebe."

„Já nevím," zašeptal nakonec, jeho hlas plný bolesti. „Nevím, jestli ji dokážu odpustit."

Kaelovy oči se znovu zavřely, jak se snažil vypořádat s vlnou bolesti, která se v něm zvedala. Jeho tělo bylo nehybné, ale v jeho nitru zuřila bouře emocí. Pochybnosti, hněv a láska se navzájem střetávaly ve smyčce, kterou nedokázal zastavit.

Vlk uvnitř něj se tiše ozval, jeho hlas byl tentokrát hlubší, klidnější, ale stále plný síly.

„Rozumím ti, Kaeli," zavrčel, ale tentokrát v jeho tónu byla jistá jemnost. „Cítím tvou bolest. Tvou ztrátu. Tvou zklamanou hrdost."

„A co mám dělat?" vydechl tiše, jeho hlas byl sotva slyšitelný. „Jak mám překonat to, co cítím? Jak mám věřit, že můžeme být znovu spolu, když dovolila, aby se to stalo?"

Vlk se zhluboka nadechl, jako by zvažoval své další slova. „Potřebuješ čas," řekl nakonec, jeho tón zněl jistě a pevně. „A možná ji musíš dát čas také."

„Proč?" vydechl téměř opatrně.

„Ona musí pochopit, co udělala. Musí cítit váhu své ztráty, stejně jako ty cítíš svou. Prapůvodní síla nás spojila – to vím. Ale Luna není jen slovo nebo role. Je to rovnováha. A pokud se má vrátit, musí si být jistá, že tomu poutu rozumí. Že cítí to, co my."