Lianna seděla v křesle obývacího pokoje a její ruce se třásly. Přestože se snažila skrýt svůj zmatek, byla jako otevřená kniha.

Její pohled bloudil, chvílemi se upíral na Lavinii, chvílemi na své ruce a chvílemi zabloudil k Nysse s Alarikem.

„Proč jsi mne přivedla na Mandwolf, Lavinie? Proč jsi mi nic neřekla?" Zavzlykala a její oči byli plné slz.

„Lianno," oslovila ji, její hlas byl tichý, ale nesl moudrost let. „Nic z toho, co se stalo, nebylo rozhodnuto proti tvé vůli. To, co cítíš, je přirozené. Prapůvodní síla ti ukazuje tvou cestu, ale já ti nikdy nemohla říct, jaká ta cesta bude. Nemohla jsem ti říct, kdo jsi, ani kam patříš."

„Ale... ale tys mě přivedla sem. Proč?"

„Myslím, že odpověď už sama znáš," odpověděla jemně, „Od chvíle, kdy jsem tě našla jako malou dívenku, jsem poznala, že jsi jiná. Věděla jsem, že v tobě dřímá síla Luny. Síla, kterou musíš najít sama. Prapůvodní síla mě přivedla k tobě, abych tě ochránila a přivedla na tvou cestu. Ale tou cestou jsi musela kráčet sama."

„A co Kael?" vydechla Lianna po chvíli.

„Kael je Alfa. Ale pouto, které tě k němu váže – to není otázka, kterou ti může někdo zodpovědět. Ani já. Prapůvodní síla, a to, co v sobě neseš, tě musí vést. Poznáš to sama. Pravé spojení je více než jen instinkt – je to něco, co proudí celou tvou bytostí. Kdybych ti ukázala cestu, nikdy by nebylo tvé pouto úplné. To musíš cítit. Sama."

„Ano, ale kdybych věděla..." vydechla Lyanna s jistou dávkou vyčítavosti v hlase.

„Kdybys věděla, jak to je, chceš říct, že bys zvážila, komu podr...," vyštěkl najednou Alarik rozzlobeně, „Komu dáš své panenství?!"

„Alariku..., nebuď na ni tak přísný," zamračila se Nyssa na bratra, „Lyanna je zmatená. A je to přeci pochopitelné."

„Phe! Pochopitelné?!" Stál si na svém. „Ona je Kaelova Luna. Je naše Luna, a to je něco co by neměla zpochybňovat," Alaric pokračoval, jeho hlas byl plný rozhořčení a neklidu. „Ona je spojena s Kaelem skrze prapůvodní sílu. To není věc náhody ani rozhodnutí. To je zákon smečky. A přesto... přesto se oddala jinému."

Lianna se otřásla, její tělo se shrbilo, jako by se chtěla schovat před jeho ostrými slovy. „Já... já jsem to nevěděla," zašeptala. „Já jsem nerozuměla tomu, co se děje. Nevím, proč jsem to dovolila. Ale jsem si jistá..., jsem si jistá, že jsem so do Kaela..., zamilovala." Poslední slova už jen zašeptala, jako by sama cítila, že najednou ani nemají svou váhu.

Alaric se na Liannu zamračil a bylo znát, že se drží, aby znovu vztekle nevybuchl. Pak se zhluboka nadechl a snažil se nasadit klidnější tón hlasu.

„Kdyby ano, nikdy bys to nedovolila," vyplivl rozhořčeně, „I když sis nebyla vědoma toho, čím jsi, že jsi jeho Luna, nedovolila bys to, kdybys ho milovala. Spojuje tě s Kaelem totiž pouto. Jsi jeho zpřísněná duše, a tedy bys ani na moment nepocítila touhu k Ragnarovi."

Alaricovi slova se zarývala do prostoru jako ostré drápy. Nyssa, která stála opodál, jen zaváhala, než se odhodlala promluvit. Její postoj byl méně odhodlaný, než by si Lianna přála, ale přesto v jejím tónu bylo cítit snaha zmírnit Alaricovu tvrdost.

„Alaricu..." začala opatrně, její hlas zněl klidně, ale přesto se v něm skrývala dávka porozumění k jeho hněvu. „Lianna udělala chybu, ano. A Kaelovi ublížila – to je něco, co sama dobře ví. Ale to pouto, které ji vede, je něco víc než jen pravidla smečky nebo naše očekávání. Nejsme schopni pochopit všechno, co prapůvodní síla zamýšlí. Možná je to víc než to, co si dokážeme představit."

Alaric zavrtěl hlavou, jeho výraz stále tvrdý.

„To není o pochopení, Nysso. Tohle není otázka prapůvodní síly. To je otázka její role v Kaelově životě, v našich životech. Luna má být oporou našeho Alfy, má být rovnováhou, která nás všechny drží pohromadě. Jak máme teď věřit, že je toho schopná, když zradila Kaela hned při první příležitosti?! Zradila nás všechny?"

Lavinia, která dosud mlčky poslouchala, se pomalu otočila od okna. Její pohled byl klidný, ale v něm byla moudrost, která převyšovala hněv i zklamání. „Lianno," začala tiše, „to, co se stalo, je součástí tvé cesty. Nikdo z nás ti nemohl a nemůže říct, kdo jsi, nebo jaká je tvá role. To musíš pochopit sama. Ale jedno ti řeknu – prapůvodní síla tě vede nejen ke Kaelovi, ale také k sobě samé. A pokud najdeš cestu k sobě, najdeš cestu k němu."

„Ať je to, jak chce, matko," nadechl se Alaric, ale jeho výraz byl stále tvrdý, „Až se Kael vrátí, svoláme schůzi smečky. Ať rozhodne on – ať rozhodne smečka. Ale já budu první, kdo řekne, že si zasloužíme někoho, kdo své pouto chápe a cítí – ne někoho, kdo nás zklame."