Na mýtině zavládlo tíživé ticho, přerušované jen těžkým dechem obou bratrů. Tlumené šelesty z lesa oznamovaly blížící se přítomnost dalšího aktéra – přítomnost, která vyvolávala respekt a jemnou dávku strachu. Vlkům stačil jeden pohled, aby pochopili, že se k nim blíží někdo, kdo si zaslouží nejen ticho, ale i úklonu.

Z temnoty vystoupila Lavinia von Mondwolf. Byla ve své vlčí podobě, což byl pohled, který málokdo za svůj život spatřil. Její šedá srst zářila v měsíčním světle, její jantarové oči se vznášely jako plameny a každým krokem vyzařovala moudrost i tíhu poznání.

Vlci starších let, včetně ní, se nikdy neúčastnili srazů nebo bojů. Ale dnes bylo jiné. Dnes jejich Matka vstoupila na mýtinu.

Vlci okolo sklonili své hlavy na znamení úcty. Moudrost starších byla ctěna nade vše – Lavinie však stála ještě výše, nejen díky svému věku, ale také díky tomu, že byla matkou prvotních Alf a nositelkou daru, který jí propůjčoval pohled do přítomnosti i budoucnosti.

„Dost," pronesla hlasem tak nízkým, že se zdál být ozvěnou samotné prapůvodní síly. Kaelův stisk okamžitě povolil a Ragnar, stále lapající po dechu, zůstal ležet pod jeho tělem, neschopen jediného pohybu. Lavinia se pomalu přiblížila a její oči přelétaly scénu před ní.

„Lavinia von Mondwolf," šeptali si vlci mezi sebou, i když každý z nich byl stále skloněn.

Její dar byl legendární. Viděla, co přijde. Byla schopná číst aury vlků, odhalit jejich pravou podstatu – a vícekrát zachránila nejen svůj život, ale celé panství díky svému umění předvídat a chápat svět, který ostatním zůstával skrytý. Ale ti, kteří věděli o jejím daru, také rozuměli jeho tíze. Některým osudům nebylo možné uniknout.

„Bratři," začala, její hluboký hlas nesl zároveň přísnost i jemný nádech bolesti. „Vidím, co se stalo – a cítím, co vás čeká. Vaše volby vás vedly sem. Ale pokud budete pokračovat, zničíte nejen sebe, ale i ty, kteří vás následují."

Lavinia udělala několik kroků vpřed, její vlčí tlapy tiše dopadaly na zem, jako by nechtěla narušit napětí, které dosud viselo ve vzduchu.

Kaelův dech byl zrychlený, jeho oči stále planuly vztekem a bolestí, ale když na něj dopadl matčin pronikavý pohled, něco uvnitř něj se zachvělo. Tíha její moudrosti byla téměř hmatatelná, jako neviditelné pouto, které ho začalo svazovat. Zavrtěl hlavou, snažil se zbavit té nepříjemné vnitřní nejistoty.

Ragnar zůstal ležet na zemi. Kaelův stisk byl pryč, ale zanechal v jeho těle i mysli otisk, který ho stále tížil. Svaly jeho vlčího těla byly napjaté, jeho mysl rozpolcená. Vítězství jeho vlka mu nabízelo triumf, ale lidská stránka se stále ozývala – slabě, jako vzdálený šepot, který zpochybňoval vše, co právě udělal. Ragnar pozvedl hlavu a setkal se s matčiným pohledem. Jantarové oči Lavinie byly neúprosné, a přesto v nich bylo něco, co ho zasáhlo hlouběji než cokoliv předtím.

Lavinia pohlédla na Kaela, jehož tělo se stále mírně třáslo v přetrvávajícím napětí. Na jeho srsti zůstávaly stopy krve z nedávného boje. I když teď stál klidně, bylo z něj cítit bolest a frustrace, která uvnitř něj vřela jako nekončící bouře. Jeho jantarové oči byly temné, jako kdyby do nich proudily všechny jeho zraněné emoce. Ale přesto v nich byla také otázka – nevyslovená, bolestivá, ale hluboce zakořeněná.

„Kaeli," vyslovila jeho jméno jemně, ale její hlas nesl váhu prapůvodní síly, která se zdála prostupovat celou mýtinou. „Vidím tvou bolest. Cítím hněv, který tě spaluje. Ale tento hněv tě nesmí vést. Místo toho musíš najít sílu v pravdě – pravdě, která byla skryta před tvým zrakem, dokud nepřišla tato chvíle."

Kaelovy tlapy se zabořily hlouběji do země, jeho tělo se stále třáslo. „Pravda?" zavrčel tiše, jeho hlas byl roztříštěný. „Jakou pravdu, matko? Že jsem selhal? Že jsem přišel pozdě?"

Lavinia přivřela oči, její pohled se stal měkčím, přesto neztratil na intenzitě. „Ne, Kaeli. Pravda je, že čas není vždy na tvé straně. Ale tvé spojení s prapůvodní silou je silnější, než si uvědomuješ. Selhání je jen začátkem cesty – cesty, která tě povede zpět tam, kam patříš."

Kael ztichl, jeho mysl byla rozpolcená mezi tíhou jejích slov a vztekem, který stále rezonoval v jeho hrudi. Ragnar zatím napjatě poslouchal, ale jeho vlk byl neklidný. Pokusil se zvednout na tlapy, ale pohled Lavinie ho znovu přimrazil k zemi.

„Kaeli," oslovila ho Lavinia znovu, tentokrát jemněji, ale s vážností, která pronikla až do hloubky jeho bytí. „Cítím tvé zklamání. Tvůj hněv je spravedlivý, ale nyní tě stravuje. Nemůžeš soudit její srdce na základě toho, co právě vidíš."

„Cítil jsem ji, matko," pronesl téměř šeptem, ale jeho hlas zněl jako praskání ledu pod vahou emocí. „Cítil jsem, co cítila. Nebyl to odpor. Necítila strach. Přijala ho. Chtěla ho. Jak to mohla udělat? Jak mohla...?"

Jeho hlas se zlomil, ale přesto v jeho očích hořel hněv, který byl zároveň nasměrován k němu samotnému. Hlava mu klesla o něco níže, jako kdyby pod vahou této pravdy nemohl dále stát vzpřímeně.

„Lianna je stále neúplná, Kaeli," zašeptala Lavinia a přiblížila se ještě o krok blíž. „Její vlk spí, a proto ji prapůvodní síla vedla jinou cestou. Ta síla spojuje a zároveň zkouší. Ale to pouto, o kterém si myslíš, že ho Lianna cítí, není to, co se zdá. Rozhodně není tím, co vše uzavírá." Kael zvedl hlavu a zhluboka vydechl, ale jeho pohled zůstal neústupný.

„Co tím myslíš? Že bych to měl ignorovat? Že mám přijmout, že mu dala své panenství?" Jeho hlas byl plný hořkosti a bolesti. „Luna by nikdy nepřijala cizího Alfu, kdyby k němu necítila nějaké pouto."

Lavinia zavrtěla hlavou, ale její pohled zůstal klidný, přesto probodával jeho zraněnou mysl.

„Nemůžeš soudit její cestu, aniž bys pochopil sílu, která vás všechny obklopuje. Osud Luny není dán pouze její vůlí. To, co nyní vidíš, je jen zlomek pravdy. A ty víš, že cesta k rovnováze je trnitá."